Divadlo na Hronově bylo drzé i laskavé

Po divadelním obžerství, kterému v minulém týdnu propadl východočeský Hronov, přichází čas trávení a tříbení zážitků. Festival Jiráskův Hronov, který o víkendu skončil, ukázal už po pětasedmdesáté, že amatérské divadlo je velmi živá oblast, jež přináší ochotníkům víc než jen zábavu pro volný čas. Divadlo je jim nástrojem k sebevyjádření, k překonávání sebe sama a občas i ke kritice současnosti.

Přestože se letos na přehlídce neobjevilo nic veskrze provokativního, o čem by se diskutovalo celý festival (jako se to v minulých letech povedlo autorskému temně satirickému souboru Černí šviháci nebo obrazotvornému Divadlu Dr. Krásy), bylo tu několik pozoruhodných, kritických či "jen" velmi dobře provedených představení.

Kuráž, ale i nesporné umění předvedli herci pražského Kabaretu Caligula. Na Jiráskův Hronov, kde se v hlavním programu představují pouze inscenace vybrané z oblastních přehlídek, se dostali s vlastním přepisem Shakespeara.

Tvůrci nejenže našli vlastní výklad hamletovské tragédie (Hamlet je labilní slaboch svedený duchem mrtvého despotického krále k vraždění), autoři si svou více než dvouhodinovou verzi, nazvanou Hamlet: Přání zabít, sami velice zdařile zveršovali. Do inscenace navíc zapojili několik odkazů na pseudomystéria Daniela Landy a na kulturu akčních filmů. Přesto si Kabaret Caligula nevysloužil od mladého publika jednoznačný potlesk. Velká část diváků během představení odešla, ti, kteří zůstali, však byli vesměs nadšení.

Nadšení i ošklíbání vzbudilo také autorské Bílé divadlo z Ostravy, které si ale na rozporuplném přijetí svých inscenací již trochu zakládá. Bílému divadlu přesto nelze upřít sugestivnost a upřímné hledání odpovědí na životní otázky. Svá pouliční vystoupení redukují na syrové, symbolické obrazy. Ani hronovské představení se neobešlo bez nahoty, symbolů zmaru a života, který je manipulovaný dekadentně svůdnou smrtí.

Rozporuplné přijetí měla i autorská detektivka Mlejnek pražského souboru Kámen. Formálně pečlivě propracovaná parodie s lehkým tarantinovským nádechem a překvapivým závěrem byla trochu zdlouhavá. Naopak spád a přesné vystižení poetické atmosféry slavné předlohy mělo představení Rozmarné léto kladenského souboru V.A.D.

Čtveřice komiků Perpetuum Mobile z Tyrol dokázala svými precizními kousky rozchechtat velmi kritické publikum festivalu Jiráskův Hronov.

Velmi kritické publikum si názory tříbilo nad stránkami festivalového zpravodaje, kde denně vycházely nejméně dvě recenze renomovaných kritiků na každé představení z předchozího dne. Výjimečnou shodu kritiků i publika vyvolalo jen představení Doma Divadla Jana Honsy z Karolinky, které předvedlo emotivně silný příběh z valašského venkova, kterému nechyběly groteskní momenty.

Jestliže se letos v programu objevilo jen pár představení dotýkajících se ostře a konkrétně současného světa, v "kuloárech" nebo na stránkách zpravodaje se některá aktuální témata probírala se zanícením.

Zpočátku velmi oficiózní ráz mělo pietní vzpomínání na zemřelého ministra kultury Pavla Dostála, který měl mezi amatérskými divadelníky mnoho přátel, a posledních několik let přehlídku také zahajoval. Na oficiality po svém zareagoval již zmiňovaný Kabaret Caligula. Herci po vlastním představení ještě za potlesku diváků nastoupili na jeviště a tam obřadně rozsypali fiktivní Dostálův popel.

"Byl to trochu protest proti tomu, co se odehrávalo kolem jeho smrti. Najednou každý z politiků o něm mluvil, jaké měli skvělé kamarádské vztahy, každý se na tom přiživil. Tak jsme si říkali, že tohle by mu třeba bylo bližší," prohlásili posléze členové Kabaretu Caligula.

Praktický rozměr vzpomínání na zemřelého ministra přinesl tradiční návštěvník Jiráskova Hronova, spisovatel Milan Uhde, který se v rozhovoru pro zpravodaj zamýšlel nad perspektivou osiřelého úřadu.

Poněkud překvapivě se - sám bývalý ministr - přihlásil k myšlence zrušení úřadu. Kulturu by podle Uhdeho mohlo zvláštním odborem spravovat Ministerstvo financí, neboť stát přeci "ukazuje svůj vztah ke kultuře tím, že dá peníze." K takové úvaze spisovatele přivedlo zjištění, že mezi politiky není žádná silná osobnost s nadhledem. "Rozdělit peníze dokáže škrabák, ale persona, která umí ukrojit třeba ocelářům z jejich útlumového programu a přidat kultuře, tak ta je důležitá," dodává Milan Uhde. Podobný postoj měl před několika lety i jiný někdejší ministr kultury Pavel Tigrid.