Mám rád Itálii a poměrně často pracovně zavítám do Milána, kde absolvuji dnes již nostalgické "kolečko" Duomo, Via Monte Napoleone a přilehlé uličky. Galerii Vittoria Emanuela si pokaždé nechávám nakonec. Důvodem mé návštěvy tohoto nejvyhledávanějšího obchodního centra Milána však opravdu nejsou obchody věhlasných značek.

Na terase restaurace Biffi, odkud mám volný výhled do galerie, si objednám své tradiční prosecco. Kypí zde život. Celý prostor je průchozí a velká část místních i návštěvníků tohoto faktu hojně využívá. Při troše soustředění, kdy ze svého vnímání odfiltruji turisty, začnu vnímat procházející pány elegantního vzezření, muže oblečené stylem, který mi před pětadvaceti lety učaroval.

Je označován různě. Jsem však přesvědčen, že jej nic nedokáže vystihnout lépe než vlastní italské pojmenování − "la bella figura". Nejčastěji bývá spojován se snahou o dosažení maximální vnější estetiky a krásy, já jej vnímám jako svébytnou životní filozofii, styl a postoj, který vyúsťuje ve velmi osobitý projev. Základem je snaha o dosahování vnitřní krásy jednotlivce, s níž ta vnější je v harmonii.

Italové obecně kladou značný důraz na individualitu, chtějí být sami sebou, dokázat svou důležitost. Tímto cítěním je na cestu životem vybavily jejich matky a rodiny. O eleganci Italové usilují ve svém oblékání i v životním stylu. Zdejší muž považuje za naprosto přirozené, že o sebe pečuje a dbá. Zároveň si na svém vzhledu jednoznačně zakládá.