Na zahrádce malebné chaloupky v Olešnici na Blanensku je ve dvě hodiny odpoledne zatím klid. "Pojďte dál, máme ještě hodinku, než se začnou scházet turisté," vítá nás Jiří Danzinger mladší v tmavěmodré košili s typicky bílým vzorem. Otevírá dveře do obchůdku plného modrých věcí a dále do nejstarší modrotiskové dílny v Česku.

Unikátní metoda takzvaného negativního tisknutí má v Česku dlouhou tradici. Funguje podobně jako malování kraslic voskem. Nejdříve se na bílé plátno natiskne vzor speciální tiskařskou směsí, takzvanou rezervou, složenou převážně z kaolinu a arabské gumy, a poté se ve velkých kádích barví na modro v barvě indigo. "Tiskařská rezerva se pak vypere v octové vodě a zůstane jen čistě bílý vzor," vysvětluje Danzinger.

Jeho rodina provozuje modrotiskovou dílnu v Olešnici už od roku 1849 a rodinné tajemství výroby tiskařské rezervy i barvení si předávají z generace na generaci.

Dílnu převzal Jiří Danzinger mladší po svém otci. Ten v současnosti už nebarví, ale provádí turisty na předem objednaných expedicích nebo pravidelných exkurzích, které se konají vždy v úterý a ve čtvrtek odpoledne. "Není třeba se na ně objednávat, takže nikdy dopředu nevíme, kolik zájemců přijde. Někdy jsou čtyři, ale v sezoně dorazí i čtyřicet lidí," popisuje Danzinger. V dílně se přitom kromě provádění návštěvníků musí každý den také pracovat, aby se stíhaly odbavit objednávky.

Modré prase s růžovýma ušima

V Česku se zachovaly už jen dvě modrotiskové dílny, v Olešnici a v jihomoravské Strážnici. Ministr kultury Daniel Herman společně se zástupci Slovenska, Rakouska, Německa a Maďarska na jaře požádali o zápis této unikátní metody na seznam nehmotného
kulturního dědictví UNESCO.

"Byla by to pro celou naši rodinu velká čest," říká otec Jiřího Danzingera mladšího, rovněž Jiří. Zda se zápis podaří, se dozvědí nejspíše příští rok. Na nezájem turistů si ale nemohou stěžovat už dnes.

"Před třemi dny jsme tu měli plný autobus Japonců, hodně nás navštěvují také Norové, Němci, Američané. Pravidelně jezdí jeden Japonec, jen sám s batohem. Domlouvali jsme se rukama nohama, ale vždycky to nějak šlo," směje se Danzinger.

Strážnický modrotisk

◼ Kromě Danzingerových pokračuje v modrotiskové tradici také rodina Jochova ve Strážnici.

◼ V roce 2004 získal modrotiskař František Joch titul Nositel tradice lidové výroby. Cílem tohoto programu je ocenit a zviditelnit tvůrce, jejichž práce vychází z tradice a kteří své umění předávají dalším generacím.

◼ Národní ústav lidové kultury ve Strážnici zastupoval Česko při jednáních o zapsání metody na seznam nehmotného
kulturního dědictví
UNESCO.

◼ Také ve Strážnici si turisté mohou v obchodě Arimo zakoupit nejrůznější výrobky s originálními modrotiskovými vzory a podívat se do dílny, jak se tmavomodrá plátna vyrábějí.

◼ Jochovi spolupracují nejen s uměleckými školami, ale i se slavnými módními návrháři. Například Klára Nademlýnská vytvořila v roce 2013 kolekci inspirovanou modrotiskem.

To už se ale začínají scházet zájemci o exkurzi, dnes je jich kolem třiceti, zaplní celou světnici.

Její dominantou je kromě tiskařského stroje, který se už dnes nepoužívá a slouží jen jako rekvizita ("Tiskneme pouze ručně," upozorňuje Danzinger), také hluboká káď, která vypadá jako nezakrytá studna, kde se právě barví zavěšená plátna.

"A už tam někdo někdy spadl?" ptá se zvědavě asi desetiletý kluk.

"Prase," odpovídá bez zaváhání Danzinger. "Teta ho držela za uši, aby se neutopilo, a volala o pomoc. Když se ho podařilo vytáhnout, bylo celé modré, jen uši mělo růžové. Alespoň tak jsem o tom slyšel vyprávět," usmívá se.

Modrá barva vyráběná z rostliny indigovníku skutečně drží.

"Dříve chodil čistý sediment ve velkých dřevěných sudech, kde ho naštípali a nalámali na kousky.

V hmoždířích a hrncích se indigo pomocí železných koulí drtilo na jemný pudrový prášek. Můj otec vždycky říkal, že když to dělal, byl modrý zvenku i zevnitř," vypráví Danzinger starší.

Dnes už sice barvu kupují rovnou v prášku, ale jinak se − kromě použití elektřiny − dodržují všechny tradiční postupy stejné jako před sto lety.

Výroba speciální tiskařské směsi, kterou se tisknou vzory, aby se neobarvilo celé plátno, je mezi barvíři střežené tajemství. "To se psalo černou křídou do komína," říká Danzinger. Celá metoda modrotisku je ale postavena hlavně na kvalitních razidlech, kterými se na plátno tiskne. Ta se dědila mezi rodinami a jejich zachování či obnova jsou hodně náročné, v některých případech dokonce nemožné.

Rytci, kteří by uměli razidlo opravit nebo vyrobit jeho repliku, už téměř vymřeli.

Danzingerovi naštěstí mají dva, se kterými dlouhodobě spolupracují. Milan Bartoš a Jaroslav Plucha pro rodinnou firmu zrestaurovali již skoro polovinu jejích razidel. Teď však před nimi stojí úkol, u kterého sami nevědí, zda ho dokážou splnit.

"Rozpadá se nám naše nejpoužívanější a mezi zákazníky nejoblíbenější razidlo s velmi jemným vzorem s růžemi a mašlí uprostřed. Už se tolikrát opravovalo, že jemné drátky ubývají čím dál více. Naši mistři si udělali otisk a pak přijeli a říkali, že to v podstatě není možné vyrobit," popisuje Danzinger. Zároveň ale připouští, že pokaždé, když se s nimi sejde, rozebírají možnosti, jak se o to přece jen pokusit. Věří, že i když to potrvá dlouho, nakonec se to podaří. I kdyby to mělo být až v další generaci.

Kulturní dědictví UNESCO

Mezinárodní iniciativa

Nápad na zápis modrotisku na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO vzešel z jednoho ze společných jednání středoevropských států.

Hlavním iniciátorem a koordinátorem byla Rakouská komise pro UNESCO. Nominaci společně předkládá Rakousko, Česká republika,
Slovensko, Německo
a Maďarsko.

Naděje jsou velké

Nikdy není do poslední chvíle jisté, zda hodnotitelé nominaci k zápisu do seznamu doporučí.

"Můžeme ale říci, že jde o velmi kvalitně zpracovanou společnou nominaci pěti zemí," naznačuje ministerstvo kultury, že šance
jsou velké.

Rozhodnutí by mělo padnout na konci roku 2018.

Zápis by znamenal obrovskou prestiž nejen pro Olešnici, ale i pro celý region a Česko.

Přilákalo by to pozornost turistů, ale i nové pracovní příležitosti.

Řemesla zapsaná na seznamu navíc mohou požádat ministerstvo kultury o dotaci a existuje velká pravděpodobnost, že ji získají.

Již zapsané tradice

◼ Slovácký verbuňk (originální skočný mužský tanec, zapsán 2005)
◼ Masopust (masopustní průvody včetně masek, zapsán 2010)
◼ Sokolnictví (aktivita stará zhruba čtyři tisíce let, zapsáno 2010)
◼ Jízda králů (obřadní průvod ze Slovácka a Hané, zapsána 2011)
◼ Loutkářství (významný kulturní i společenský fenomén, zapsáno 2016)

Uživíme se i bez dotací

Na rodinnou tradici se u Danzingerů hodně myslí. Chtějí i pro své potomky zachovat řemeslo v co nejpůvodnější podobě.

"Jasně že by šlo razidlo vyrobit moderně, s pomocí CNC strojů (řízené počítačem, pozn. red.) například. Ale tak já to nechci. Trvám na tom, aby se vyrábělo původní metodou.

Dokud tady budu já, nic se nezmění. Jak to bude vypadat, až tu nebudu a řemeslo převezme můj syn Jiří nejmladší, za to já už ručit nemohu," říká Danzinger smířeně.

Do práce je zapojená celá rodina. Každý dělá, co je potřeba, manželky šijí, i když s velkými zakázkami pomáhají i externí švadleny.

Danzingerovi hodně vyrábějí lidové kroje pro folklorní soubory, spolupracují s oděvními školami v Praze, Brně i v Bratislavě. Důležití jsou pro ně také maloobchodníci, kteří si od nich stabilně objednávají zboží, a jsou tak alespoň
nějakou jistotou v podnikání.

"Jinak je to nárazové. Jsou roky, kdy není co dělat, a jindy se zase kvůli velkému množství objednávek nestíhá vyrábět," říká Jiří Danzinger.

Nyní je zrovna šťastné období, protože se zvedá zájem o folklor a tradiční výrobky začínají být čím dál víc v módě. Každá vesnice najednou chce mít svůj kroj.

"Já jsem byl na semináři se zástupci vesnic, problém je, že by všichni chtěli kyjovský kroj, tedy bohatě zdobený. To byla ale spíše výjimka. Například zde byl chudý kraj, kde tradiční oděvy vypadaly úplně jinak. Olešnický kroj se bohužel nedochoval, nejbližší zachovaný mají v nedaleké Poličce," vypráví Danzinger starší.

Přestože zájem o tradiční výrobky je, turisté jezdí a zakázky Danzingerovi mají, ještě to neznamená, že se jim podnikání daří ekonomicky.

Starost jim dělají neustále se zdražující suroviny, které k výrobě modrých šátků, ubrusů, plyšáků, chňapek či zástěr potřebují. Především arabská guma a indigo.

Arabská guma před pár lety náhle patnáctkrát podražila, indigo se za posledních dvanáct let dostalo z 12 na 1800 korun.

"Zdražte něco patnáckrát, to je nesmysl. Cena za modrotisk se samozřejmě zvyšuje, ale přímá úměra tady nemůže platit. Když vylítnou dvě základní suroviny o 30 procent, zdražit nemůžete. To se radši na dva tři roky uskromníte, než se to zase ustálí.

A ruční práci, tu vám stejně nikdo nezaplatí. Kdybych počítal do výsledné ceny, kolik hodin nad tím strávím, muselo by všechno být dvakrát tak drahé," říká Danziger.

Jak dodává, on sám je přesvědčený, že ne všechno se dá v životě přepočítávat na peníze.

Zatím se jim daří dobře a uživí se i bez dotací či jiné finanční pomoci od státu. Jediná úleva, kterou si rodina dopřává, spočívá v tom, že jim občas někdo odpustí placení za místo pro stánek na jarmarcích, kam jezdí předvádět a prodávat své zboží.

Krušné chvíle přišly v roce 2002, kdy jim dílnu vyplavila povodeň. "Voda byla naštěstí hned pryč, ale všechno bylo zničené bahnem. Tehdy nám hodně pomohli sousedé v obci, přišli pomoci, abychom dílnu zachránili," vypráví otec Danzinger. Vzpomínky na vytopenou dílnu připomínají fotografie na zdi, hned vedle visí portréty slavných, kteří do olešnické dílny zavítali. Nechybí Karel Gott či Karel Kryl. "To byla obrovská pocta. Jako kluci jsme Krylovy písničky poslouchali tajně z tranzistoráku. Bylo to pro mě výjimečné setkání," zasní se podnikatel.

Jinak je ale práce v dílně spíše rutina, nic se nedá ošidit. Turisté jsou pak vítaným zpestřením. "Každé ráno vstanu, vezmu si to, co jsem si den předtím natiskl, a začínám barvit. To se musí dělat několikrát s časovými odstupy. Mezitím jdu do kanceláře, tam řeším komunikaci, ta je dnes nezbytná. E-maily s dotazy, objednávky. Některé dny chodí balíky, v úterý a ve čtvrtek jsou exkurze, kdy já jsem v obchodě. To se pak práce posouvá, protože nic se nesmí vynechat. Z dílny odcházím i kolem deváté desáté večer," popisuje svůj den Jiří Danzinger. I když se činnosti každý den víceméně opakují, ještě ho to nepřestalo bavit. Občas je sice z fyzické práce trochu unavený, jeho otec to měl ale dříve přece jen těžší. "Do roku 1977 se právalo v potoce do minus tří stupňů. Mě vždycky strašně mrzly ruce a můj táta mi říkal, to musíš vydržet. On měl ale fígl, na palci a ukazováčku měl dlouhé nehty, takže si ruce skoro nemáčel," vypráví otec Danziger.

Pokud by se jim podařilo zápis v UNESCO získat, považoval by to za obrovskou poctu pro své předky.