Nachází se sice kousek od centra Benešova, ale místo, na němž byl postaven, připomíná venkovskou periferii, kde už se město jaksi pomalu, ale jistě rozpadá, jako by nemělo sílu udržet pevné kontury. Lidé si zde staví už dlouhé roky podle svého, spíše nenápadně, průměrně, bez ambicí vybudovat nadčasová obydlí. Každý takové nutkání nemá, většina lidí chce prostě jen bydlet ve svém, aniž by to brala jako závazek pro budoucnost. Je to škoda.

Naštěstí se investor nechtěl předem smířit s prostředností a rozhodl se vybudovat stavbu odpovídající požadavkům 21. století, která by byla dostatečně pohodlná a zároveň reprezentativní. Byl si vědom, že bez kvalitních architektů jenom těžko dosáhne uspokojivého výsledku. Oslovil Hynka Holiše a Šárku Holišovou Šochovou, manželskou dvojici, která má kancelář v Benešově a která do české architektury opakovaně vnáší logiku, přesnou, čistou formu a uživatelsky příznivé uspořádání vnitřních prostorů. Dům může sloužit jako zhmotnění jejich architektonického přístupu.

Zeď v perspektivě

Z ulice je uzavřený, směrem do zahrady se ale postupně otevírá, což je ideální způsob, jak dosáhnout co nejvyšší míry soukromí, pokud na sebe nechceme upozorňovat okázalým průčelím do ulice. V tomto ohledu jsem zastáncem skromnosti, která se hodí zvláště tam, kde dosud panovaly spíše rovnostářské stavební zvyklosti. Pokud tento dům na sebe něčím poutá pozornost, tak je to způsob, jak precizně je ztvárněn v každé své části.

Z ulice vnímáme bíle omítnutou zídku, perforovanou bránu před garáží, kovové vstupní dveře na parcelu − a sledujeme postupně se rozehrávající skladbu kvádrů. Naše zvědavost se probouzí. Tušíme, že budeme svědky představení. Můžeme jít dál. Vstupní partie nejsou hradbou, bariérou, ale předehrou k dalším částem kompozice, které budou postupně gradovat. Architekti dostali zadání navrhnout přízemní stavbu, a protože měli k dispozici mírně stoupavý pozemek, vymysleli dům, jenž jej kopíruje.Dlažba na chodníku vedoucím ke vstupu a na terase je z porfyru.

Určujícím prvkem, k němuž byly následně připojeny jednotlivé obytné zóny, je dlouhá betonová stěna u východní hranice parcely. Její hladký, na pohled měkký vzhled je impozantní, mohla by se na ní vysvětlovat perspektiva pro začátečníky; připomíná malířské plátno připravené k činu: lze na ni bez jakéhokoliv omezení promítat svoje představy, a když se kolem ní projdete, zažíváte zvláštní pocity, na jedné straně harmonii, na druhé straně je to bezpečí.

Zevnitř slouží zeď jako páteřní komunikace podélně protínající dům, takže se v něm dá snadno orientovat. Zdá se to sice nepravděpodobné, ale opravdu existuje řada slibně vyhlížejících, nepříliš velkých domů, v nichž se člověk cítí jako v labyrintu, přitom je zřejmé, že nešlo o architektonický záměr.