Je to už téměř deset tisíc let, co dal někdo poprvé "cihlu k cihle". Nejstarší dochované důkazy se dodnes nacházejí na území někdejší Perské říše. Otázka, jak člověk dospěl k tomuto vynálezu, má velmi jednoduché vysvětlení − bylo totiž mnohem jednodušší vytvořit přesný tvar než exaktně otesat kámen. Nemluvě o tom, že v mnohých částech světa, jako je třeba Indie, kameny zkrátka a dobře nebyly k dispozici a jejich transport ze skalistých oblastí byl až příliš náročný, respektive nákladný.

Není pochyb o tom, že právě cihla je tím nejtradičnějším stavebním materiálem lidské historie. Mimochodem existují i nadšení sběratelé cihel. Zní to možná bizarněji než kolekce berlínského muzea kari klobás, ale je tomu skutečně tak. Každá cihelna totiž dříve měla na povrchu cihly vyraženou svou značku, která se cení. Na druhou stranu, pokud člověka tento koníček omrzí, může si postavit dům nebo alespoň jeho část. Obnažená oranžová struktura pálených cihel nikdy nevyšla z módy.

Při pohledu na římskou Konstantinovu baziliku v německém Trevíru by vás možná ani nenapadlo, že tato stavba z pálených cihel pochází podle dochovaných záznamů z roku 310. To samé lze tvrdit o věži v íránském Shebeli − díky použitému materiálu a strukturované fasádě totiž působí velmi moderně i v současné betonové éře. Nestárnoucí jsou ovšem i budovy vystavěné v takzvaném stylu brick expressionism na počátku 20. století, kdy si tehdejší architekti se skladbou cihel pohrávali vskutku velmi kreativním způsobem. Příkladem za všechny může být Chilehaus v Hamburku.

Také u nás se samozřejmě objevily stavby zmíněného typu − rafinované detaily, které zdobí Štencův dům na Starém Městě pražském, nezůstávají bez povšimnutí ani dnes. Od dob Ludwiga Miese van der Rohe, průkopníka moderní architektury a minimalismu, pak cihla coby základní stavební jednotka inspiruje i architekty současnosti. A tak je tomu i v případě tohoto malého, avšak pozoruhodného domu, který nedávno dokončil Jan Proksa.

Sociální architektura

Pro architekta Proksu to nebyla zcela obyčejná zakázka. Dům se totiž nachází na místě, kde žili jeho prarodiče a kde se narodila jeho matka. Možná právě proto má architektonický koncept v zásadě tradiční ráz, typický nejen pro region jižní Moravy, jenž se vyznačuje efektivním urbanismem, přičemž se domy stavěly jako řadové s půdorysem ve tvaru písmene L. Každý dům tak získal svůj dvůr, což je ideální řešení jak z ekonomického, tak sociálního úhlu pohledu.

Rodinný dům v Prušánkách

◼ Autor: Jan Proksa, www.janproksa.com
◼ Realizace: 2016
◼ Obytná plocha: 55 m2

Domy se přitom skládaly ze tří částí. Na straně otočené k ulici bydleli rodiče s dětmi. Prarodiče potom žili v zadní části směrem do dvora. Zbytek domu, který byl pokračováním traktu, sloužil jako hospodářské stavení. "Přední část domu byla kvalitativně na vyšší úrovni. Fasáda, která měla vytvářet navenek dobrý dojem, byla barevně omítnuta. V zadní, hospodářské části budovy už často omítka nebyla použita vůbec, protože takové řešení bylo nákladnější. Tímto způsobem de facto bezděčně vznikala ,cihlová architektura' ve dvorech stavení, příjemná a dlouhodobá," vysvětluje Jan Proksa.

Důmyslná koncepce

Charakter domu a rozvržení jeho dispozice má podle autora projektu pragmatické vysvětlení: "Rozhodl jsem se respektovat tradici původních stavení a pro novou budovu ve dvoře použít cihly. Fasáda domu je tak zrcadlem dvora s ovocnými stromy. Půdorys je přitom zredukován na to nejnutnější. Novostavba je dlouhá a úzká a slouží jako přirozený plot k sousedům. Urbanistické řešení je tedy velmi podobné tomu původnímu, avšak s jediným rozdílem: nový dům je oddělen od starého, čímž bylo docíleno čistého dělení starého a nového."

Použitím ploché střechy se minimalizoval konečný objem stavby, což na malém prostoru působí poměrně elegantně. Fasáda domu tímto způsobem evokuje další zídku, která následně definuje tvar samotného dvora a svým způsobem se zároveň opakuje v dlažbě. Pohledově zajímavý detail zděné fasády tvoří přechod mezi vertikální a horizontální skladbou cihel.

Vnitřní dispozice je obdobně jako celý dům řešena velmi jednoduše a funkčně. Puristicky zpracovanému interiéru podle současného trendu dominuje místnost s kuchyní, velký jídelní stůl a velkoformátové okno do zahrady, kde byly vysázeny ovocné stromy. Vedle obytné části je pak situována ložnice s úzkou koupelnou. Vše se přitom odehrává na ploše 55 m2. V souvislosti s relativně skromnou obytnou plochou se architekt Jan Proksa snažil úsporně vyřešit i úložný prostor, který zastává na míru navržená skříň lemující jednu ze stěn v ložnici, a to v celé její šířce − člověk ji tak téměř ani nevnímá.

Důležitou roli v koncepci sehrálo propojení interiéru s exteriérem, jež podporují nejen velkoformátová okna a plynulý přechod. "Venkovní část včetně kuchyně je pro mě obývacím pokojem − žije se přece i venku," tvrdí autor projektu, který tradici interpretuje vpravdě nekonvenčním a inspirujícím způsobem.