Navzdory ospalému dopoledni je v jednom z nenápadných dvorků pražské Baarovy ulice dávno všechno v pohybu. Z místní ševcovské dílny pronikají ven zvuky všelijakých obuvnických nástrojů. "To víte, tady se pracuje od sedmé ranní. Pro Pražany to možná může být trochu neobvyklé, ale já byl zvyklý, že v továrně se píchačky píchaly už ve tři čtvrtě na šest," usmívá se Michal Pavlas, rodák ze Zlína, který dnes nedaleko stanice metra Budějovická vyrábí luxusní ručně šité boty na míru.

Do Prahy přišel přímo ze srdce českého obuvnictví, Zlína, a jeho rodina se ševcovskému oboru věnuje již po tři generace. "Začal s tím můj dědeček, který pracoval u Bati," vzpomíná Michal Pavlas. Továrna už tehdy nabízela spoustu možností: nejen výrobu bot, ale také administrativu a marketing. "Babička pracovala ve vzorkové síni, kde se soustřeďovaly prototypy modelů a sloužily k nabídce pro zákazníky, otec působil v gumárně a maminka v laboratoři."Michal Pavlas

Baťovská škola

K botám měl sympatický podnikatel vždycky blízko právě díky prostředí, ve kterém vyrůstal. Baťova továrna byla tou dobou masový podnik, kde za éry jejího zakladatele pracovalo pětadvacet tisíc lidí, za komunistů třináct. "Prakticky každý, s kým člověk ve Zlíně přišel do styku, tam pracoval," pokračuje.

Michal Pavlas proto přirozeně vykročil obuvnickým směrem. "Hned v prváku se mi ten obor obrovsky zalíbil. Už jako dítě mě bavilo kreslit a tady toho kreslení bylo opravdu hodně." S úctou vzpomíná také na své zkušené profesory, kteří ševcovskému řemeslu věnovali celý život a věděli o něm všechno – prošli baťovskou školou práce, měli přirozenou autoritu, a teorie tak tehdy nebyla odtržená od praxe. Dnes je podle Pavlase obuvnické řemeslo zdecimované a někteří lidé, kteří jej učí, se mu vlastně nikdy skutečně nevěnovali.

"U nás doma to navíc chodilo tak, že když jsem potřeboval nové lyže, musel jsem si na ně sám vydělat. Tak jsem šel do továrny a nebál se toho," vypráví Pavlas s tím, že středoškolská brigáda měla dva velmi pozitivní účinky: "Měl jsem dost peněz a zároveň jsem se prakticky učil obor. Když jsme pak některé postupy teoreticky probírali ve škole, už jsem je znal."

První pár na památku

Současná prosperující společnost vznikala pozvolna. Po střední škole její zakladatel sice na přání rodičů ještě zkoušel vysokou školu, studium ho však neoslovilo a školu opustil už po třech semestrech. "Bylo to velmi paradoxní – vysoká škola zaměřená na výrobu obuvi, kde bylo devadesát procent chemie, matematiky a fyziky. Tak jsem 'z tama' letěl pryč," líčí.

Půl roku potom pracoval ve zlínské továrně, vojenská služba ho však brzy zavedla do Prahy, kde navázal kontakty a začal přemýšlet, že rodné město opustí natrvalo. Nejdříve zamířil do malého podniku na Smíchově, kde měl na starosti opravu obuvi, potom pracoval na volné noze. "Až jsem se jednou potkal s kamarádem a spolu jsme založili sdružení." Na jaře v roce 1992 si pronajali malou dílnu, kde začali ve dvou obuv opravovat a pomalu směřovali také k zakázkové výrobě.Ateliér Michala Pavlase

První pár bot Michal Pavlas vytvořil o rok později a má ho schovaný dodnes. "Hodně jsem u toho vytrpěl," vzpomíná a zdůrazňuje, že výroba obuvi je velmi fyzicky náročnou činností, když člověk nemá po ruce přímo uzpůsobené nářadí.

Důvěra na prvním místě

Firma, která má v současnosti deset zaměstnanců, boty ručně vyrábí dodnes. Vše začíná osobní schůzkou se zákazníkem, kterému je potřeba pozorně naslouchat. "Existují lidé, kteří přesně vědí, co chtějí, a jiní, kteří to nedokážou úplně pojmenovat. Proto naše klienty nejprve posloucháme a z indicií od nich do mozaiky skládáme výsledek, který následně musíme zhmotnit," vysvětluje obuvník.

Nejprve měří chodidla a vybírají materiál – firma Pavlas se sice zaměřuje pouze na koženou obuv, druhů kůže je však celá řada. Zákazník se podle Michala Pavlase zpravidla vyvíjí: začíná na klasickém páru bot z teletiny, testuje služby a buduje důvěru. Pak se pouští do odvážnějšího materiálu.

"Je to jednoduché. Když zákazník vidí, že děláme to, co říkáme, a následně to na svých nohách cítí, tak nám věří. To jsou extrémně důležité momenty. Z mého pohledu se ale nejedná o nic mimořádného, takhle by to zkrátka mělo fungovat všude."Švec Michal Pavlas při práci. Foto: archiv firmy Pavlas

Po úvodní schůzce přichází na řadu zhotovení zkušebního páru z materiálu blízkého tomu cílovému. Vzniká obyčejná nezdobená bota, která slouží k ověření, zda bude vybraný model a konstrukce fungovat. "Kdyby se vyskytl problém, můžeme ho společně řešit. Zkušební pár zákazník nosí přibližně čtrnáct dní, a pokud mu vyhovuje, stačí nám poslat SMS a my se pustíme do finálového produktu, který je hotový přibližně za dva měsíce," popisuje Pavlas, který do procesu výroby dokáže zahrnout také odborné posudky ortopedů.

Dominance mužů

Ačkoli je Pavlas ryze českou firmou, tuzemskou kůži byste tu hledali marně. "Česká kůže neexistuje. Po revoluci se u nás neinvestovalo, a tudíž není možné s touto surovinou pracovat na úrovni, již vyžadují boty za desítky tisíc korun," vysvětluje. Pár koželužen v Česku sice funguje, specializují se však na kůže pro rukavičkářství nebo oděvní průmysl. Proto Michal Pavlas sází na materiály z Francie, Itálie či Německa.

Paleta klientů je velmi pestrá. Jedna skupina zákazníků je nespokojená s nabídkou na trhu, druhá je okouzlená možností mít na nohou luxus, třetí hledá komfort, další výjimečné materiály a design. Každý si v tom hledá své. Obecně však platí, že jakákoli bota udělaná na zakázku je zkrátka lepší než ta koupená.Švec Michal Pavlas vyrábí luxusní koženou obuv na míru.

I když rodinná firma Pavlas vyrábí také dámskou obuv, mezi zákazníky převládají muži. Její zakladatel si to vysvětluje tím, že ženy většinou potřebují v botníku o mnoho párů bot více. "V takové cenové relaci, o které se tu bavíme, je to pro dámy dost drahé a neatraktivní. Kozačky, které bude žena nosit dalších deset let, si klidně koupí. Ale lodičky už určitě ne." Nejvíce lidé podle jeho slov nosí černou barvu. "Jedny černé boty jsou v botníku asi potřeba, ale je to nuda. Takže se snažím, aby se jim zákazníci vyhýbali a pořídili si třeba temně hnědé nebo bordó."

I bota musí odpočívat

Velkým tématem je také životnost bot. "Když je nebudete nosit, tak vás přežijí, to je jasné. Pokud máte alespoň pět párů, které střídáte, vydrží minimálně pět let." Žádné pravidlo, že boty vyrobené na míru vydrží dvakrát tolik, však podle Michala Pavlase neexistuje. Sám má údajně v botníku párů asi deset.

Samozřejmě je nutné se o ně pravidelně starat - základním servisem by měl být kvalitní krém na boty a napínák z cedrového dřeva, který by se do boty měl dávat vždy po celodenním nošení. Druhý den by měla bota odpočívat právě s napínákem, který zabrání jejímu kroucení zapříčiněnému vysycháním, cedrové dřevo vytáhne nežádoucí aroma a zajistí stabilitu.

"Protože jsme chtěli naše produkty přiblížit i lidem, kteří nechtějí utrácet až tak velké částky a dlouho čekat, vytvořili jsme projekt Made to measure, kdy máme několik tvarů a velikostí bot, na něž lze napasovat konkrétní model za relativně příznivé peníze. Na sklad ale nevyrábíme vůbec," vysvětluje Michal Pavlas. Sám má prý už trochu nemoc z povolání a jak s nadsázkou přiznává, i ženám se nejdříve kouká na boty. Moje černé "oxfordky" jsou prý v pořádku. Ale s těmi, které mám právě za zády, se rozhodně nedají srovnávat.