Čeští architekti a developeři jsou často osamělí pionýři, kteří vytvářejí nahodilé projekty, aniž by přemýšleli o tom, jak zapadají do svého okolí. Tak hodnotí stav tuzemského stavitelství uznávaná architektka a partnerka nizozemského studia LEVS architecten Marianne Loofová, která letos předsedala mezinárodní porotě České ceny za architekturu.

Právě podobné soutěže podle ní mohou otevřít debatu o kvalitě zdejší architektonické produkce a přispět k jejímu zlepšení. "Česko by se mělo začít víc soustředit na urbanismus a územní plánování, klást větší důraz na udržitelnost a aktivněji zapojit do diskuse o architektuře veřejnost a zastupitele," říká Loofová.

Českou cenu za architekturu získal Archeopark Pavlov. Podle čeho jste vybrali vítěznou stavbu?

Šlo nám především o to, aby to nebyla jen soutěž krásy. Nechtěli jsme hodnotit pouze na základě fotek a příběhů, takže jsme nejlepší projekty navštívili osobně. Tři dny jsme jezdili křížem krážem po Česku, abychom následně výběr zúžili z 18 staveb na šest finalistů. V úplném závěru jsme se rozhodovali mezi dvěma projekty, a to Komunitním centrem Máj na českobudějovickém sídlišti a historicky zaměřeným muzeem Archeopark Pavlov na Břeclavsku. Obě stavby mají přidanou hodnotu pro společnost, což pro nás bylo velmi důležité kritérium. Nakonec zvítězila budova Archeoparku, postavená čtyři metry pod zemí v místě, které vydalo jedny z nejcennějších paleolitických nálezů na světě. Ocenili jsme, že její autoři vytvořili vyspělý design, elegantně zapracovali stavbu do krajiny a přitom zvládli čelit i velmi složitým technickým výzvám.

Marianne Loofová (57)

předsedkyně poroty České ceny za architekturu

Spoluzakladatelka a partnerka nizozemského studia LEVS architecten. Od roku 2011 je předsedkyní komise rady města Amsterdamu pro architekturu a urbanismus. Podílí se na projektech v Nizozemsku, Rusku i Africe. V minulosti působila jako hostující lektorka na Fakultě architektury ČVUT v Praze.

Jak hodnotíte úroveň přihlášených projektů?

Stavby, které se probojovaly do finále, jsou skutečně výjimečné. Nicméně celková kvalita soutěžících zase tak vysoká nebyla. Čekala jsem, že budov, které budou favoritem na vítěze, najdeme víc. V mezinárodním měřítku mi zdejší architektonická produkce přijde poměrně skromná. Na druhou stranu, když srovnám soutěžní projekty s ostatními stavbami v českých městech a vesnicích, které jsme viděli během našich cest po republice, tak jsou vysoce nadstandardní. Záleží tedy na úhlu pohledu.

Co podle vás tuzemské architektuře chybí?

Přijde mi, že se tu příliš neřeší celková kvalita daného prostředí, ať už města, či vesnice. Česká architektonická studia pracují hlavně na privátních zakázkách, což je samozřejmě důležité, ale nemá to tak velký přínos pro společnost jako veřejné projekty. Já osobně věřím, že architektura není jen vytváření krásných domů, ale že zásadní roli hraje především to, jak přispívá ke zkvalitnění života. Mezi nominovanými stavbami nám například chyběly bytové domy, které by byly na takové úrovni, že by mohly soutěžit o hlavní cenu. To všechny porotce dost překvapilo. Objevily se tam sice krásné rezidenční domy jako Chata u jezera a Dům v cihlové zahradě, které se probojovaly až do finále, ale vždy šlo o stavby se soukromým investorem. A u těch samozřejmě chybí onen sociální rozměr.

Jak je možné to zlepšit?

Důležité je při vytváření jednotlivých projektů přemýšlet, jak mohou přispět celku. Je potřeba se ptát, s jakými problémy se obce potýkají a jak jim s tím může architektura pomoct. Příkladem je třeba vylidňování vesnic a přelidňování měst. Architekti a urbanisté v řešení těchto výzev hrají významnou roli, ale zapojit se musí i developeři, investoři a také veřejnost a zástupci měst. Tak to funguje například v mém rodném Nizozemsku, kde se všechny tyto skupiny účastní debaty o tom, v jakém prostředí chceme žít a co musíme udělat pro to, abychom požadované kvality dosáhli. V Česku na mě ale řada projektů působila tak, že vznikly zcela nahodile, aniž by byly součástí nějaké širší koncepce. Proto je potřeba mnohem ucelenější územní plánování, stanovení jasných cílů a větší tlak na vytváření kvalitních míst pro život.

Dříve jste působila také jako hostující lektorka na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Jak na základě toho vnímáte zdejší vzdělávání architektů?

Řekla bych, že v Česku se klade důraz na technický základ, což je velice pozitivní. Je to velký rozdíl oproti řadě jiných zemí, kde se školy zaměřují víc na znalost historie architektury nebo rozvíjení kreativních schopností. I proto například u nás ve studiu rádi přijímáme na stáže studenty nejen z Česka, ale i ze Slovenska či Polska, kteří dobře ovládají tvrdé dovednosti potřebné pro povolání architekta, protože to není úplně samozřejmé. Na druhou stranu, Česko je poměrně malý rybníček, a studenti tak nemají moc příležitostí pracovat na skutečně velkých a významných projektech. Jsou proto trochu izolovaní.

Architektura není cíl, ale prostředek. Ve chvíli, kdy si to uvědomíte, získáte mocný nástroj pro změnu měst k lepšímu.

Co by tedy podle vás tuzemským studentům architektury prospělo?

Myslím, že by měli častěji vyjíždět na stáže do zahraničí. Nestačí, aby se inspirovali obrázky na internetu, ale je potřeba, aby získali širší rozhled a viděli, jak se k architektuře přistupuje v zahraničí. Měli by se naučit, že jejich práce skutečně není jen o hezkých domech, ale že do této problematiky vstupují i témata jako udržitelnost nebo urbanismus a územní plánování. Jestliže budou do českých ateliérů přicházet mladí lidé, kteří mají tyto zahraniční zkušenosti, může to výrazně urychlit proměnu české architektury k lepšímu.

Zmínila jste téma udržitelnosti. Do jaké míry se projevuje tento aspekt v českém stavitelství?

Musím přiznat, že jsme se s ostatními porotci České ceny za architekturu shodli, že to v České republice zatím rozhodně není žádné významné téma. Byli jsme upřímně celkem zklamaní z toho, že nikdo z autorů přihlášených projektů se nezabýval udržitelností jako primární otázkou. Přitom je to velmi důležitý trend, který je nutné podpořit. Pomoct by s tím mělo jednak už zmíněné vzdělávání a jednak regulace a politický tlak na ekologičtější stavitelství.

jarvis_5a1c34ab498e089620ba3720.jpeg
Marianne Loofová
Foto: HN – Matej Slávik

Problém také je, že se v Česku často zadávají veřejné zakázky nejlevnějším nabídkám ve výběrových řízeních. Pomohlo by více architektonických soutěží?

To samozřejmě může situaci zlepšit, ovšem nad tím musí existovat ucelený plán rozvoje území, jinak půjde jen o soutěž krásy. Každé město by mělo vytvořit dokument, ve kterém jasně stanoví, čeho chce dosáhnout, a následně tuto vizi naplňovat výběrem návrhů, jež do té skládanky nejlépe zapadají. To se ovšem zatím bohužel neděje. Viděla jsem třeba plán jednoho pražského předměstí, kde byly různé osamocené projekty bez ladu a skladu. Vážně jsem tápala, jaký to má smysl a jak to místo asi tak může vypadat za 10 let.

Jste předsedkyní komise rady města Amsterdamu pro architekturu a urbanismus. Jak vypadá plán pro rozvoj nizozemské metropole?

V Amsterdamu má územní a urbanistické plánování více než stoletou tradici. Týká se všeho, od ochrany památek až po novou výstavbu. Snažíme se vždy vycházet z identity dané městské části, řešíme, jestli je víc historická, nebo moderní a jaké budovy se tam hodí. Zdejší investoři chápou, že je i v jejich zájmu, aby byly kvalitní nejen jejich stavby, ale i další projekty v okolí, protože pak poroste hodnota veškeré výstavby v dané lokalitě. Díky tomu se aktivně zapojují do diskusí o budoucí podobě města a společně pracují na jeho zatraktivnění.

Vedle Nizozemska pracujete také na zakázkách v Rusku nebo Africe. Do jaké míry se liší práce na projektech v takto různorodých oblastech?

Mezi jednotlivými zakázkami jsou samozřejmě obrovské rozdíly, na druhou stranu způsob práce je pokaždé stejný. Nejdřív se snažíme zjistit, jaké jsou lokální podmínky a s jakými výzvami se daný region potýká. Následně hledáme řešení, které vychází z místních možností. Rozhodně to ale není tak, že prodáváme jednotný architektonický design všude možně po světě. Jeden ruský investor nás například žádal, abychom mu ukázali své návrhy, aby viděl, jaký styl děláme. Odvětili jsme mu, že jeho lokalita potřebuje výrazně kvalitnější prostředí pro život a že s tím mu hezká budova nepomůže. A že až vymyslíme řešení tohoto problému, tak se teprve můžeme přesunout k vymýšlení fasády. Měníme tak způsob, jakým lidé o architektuře přemýšlejí.

Stavíte také pro africký kmen Dogonů v Mali. Jakým výzvám jim pomáháte čelit?

Velký problém tohoto kmene je, že jeho členové odcházejí z vesnic do velkých měst, a celá komunita se tak rozpadá. Proto je potřeba vybudovat infrastrukturu, která by pomohla posílit soudržnost této komunity. Vedle bydlení tak vytváříme i školy a učíme místní základům stavitelství, aby s námi mohli spolupracovat na stavbě zdejších domů a nemuseli se stěhovat za prací jinam. Snažíme se také využívat lokální materiál. Mohli bychom jej dovézt z Nizozemska, ale bylo by to desetkrát dražší a nekorespondovalo by to s místní tradiční architekturou. Stavíme proto domy z nepálených hliněných cihel, které Dogoni používali jako stavební materiál i v minulosti. Problém ale byl, že každý rok opršely, takže jsme vyvinuli stroj, který je přeměňuje v odolnější cihly. Ty jsou vhodné i díky tomu, že slouží jako přirozené chlazení, protože do této lokality skutečně nemá smysl dovážet klimatizaci z Evropy.

S vylidňováním vesnic se potýká i Česká republika. Jak se s tím dá bojovat?

Přeliv lidí z vesnic do měst dnes řeší řada zemí. Lidé žijící na venkově stárnou a vymírají a vyvstává otázka, jaká bude funkce vesnic třeba za 50 let. Jak ale ukazuje naše zkušenost z Nizozemska, nemusí to být nutně vždy změna k horšímu. Někdy stačí třeba snížit množství domů a přidat zeleň. Podpořit rozvoj venkova mohou i zajímavé projekty jako třeba Javornická palírna, což je jeden z finalistů České ceny za architekturu. Pár nadšenců přestavělo hospodářskou usedlost v jižních Čechách na ovocný lihovar, a vnesli tak do vesnice nový život.

Na druhé straně města zase trápí, jak zvládat přibývající množství obyvatel. Jak lze podle vás tento problém řešit?

Rozšiřování měst není možné donekonečna, proto je potřeba hledat udržitelné řešení. Jednou z možností je osídlení měst zhustit. Třeba Praha má podle mě v tomto ohledu ještě velkou rezervu. Když ale žije více lidí na menším prostoru, potřebují lepší infrastrukturu a více zeleně. V tu chvíli je zase důležité promyšlené územní plánování. Čím lepší a podrobnější vizi přitom vytvoříte, tím lepších výsledků můžete dosáhnout. Tím se opět vracíme k tomu, že architektura není cíl, ale prostředek. Ve chvíli, kdy si tohle uvědomíte, získáte mocný nástroj, který vám pomůže měnit města k lepšímu.