Jan Balabán: Kdo pije sám, ten pije s ďáblem

reklama

Co říkáte na takovýhle postoj k vašim knihám, jejichž hrdinové se často, řečeno slovy jednoho z nich, "životem koulí jako špinavý tenisák"?
Chápu, že ta paní se třeba teď potýká s těžkostmi, citlivě to prožívá a nechce se už dál nechat jitřit. Jde o to, co člověk od knihy očekává. Zda únik z těžké skutečnosti, nebo se chce potkat v mém textu sám se sebou.

Třeba se chce prostě jen pobavit, zapomenout.
Ale i reakce vaší známé napovídá, že tahle společnost není veselá, rozjuchaná, jako nějaká televizní superstar. I když se na nás ze všech stran hrnou zábava a šoubyznys, lidé v podstatě trpí úzkostmi, hledají z nich cestu ven. S osamělostí člověka jako bytosti se setkávám v sobě i kolem sebe. A také s neschopností lidí s někým být a něco si sdělit. Myslím, že spisovatel má o tomhle vydávat svědectví, popsat, jak skutečně žijeme. A být přesný, nelhat a nevymýšlet si.

Máme-li být přesní, musíme připustit, že mezi námi jsou i lidé úspěšní, podnikaví, družní. Ti ve vašich příbězích nevystupují.
Spisovatel nemusí napsat všechno. Stačí, když vyjádří to, s čím má zkušenost. Popravdě řečeno, nemám velkou zkušenost se společenským nebo finančním úspěchem. Nepohybuji se v high society, tak o ní také nepíšu. Ale ani tam to, myslím, není prosté úzkosti a stresu.

Ale nejde o high society. V jedné povídce píšete o chlápkovi, který chlastá v bufetu a štvou ho agilní studenti a manažeři, spěchající po chodníku se svými projekty.
Vždycky varuji před tím, aby byl literární hrdina zaměňován s autorem. Já tam píšu o člověku, který je po rozvodu, prožívá krizi středního věku, snaží se chytit jakýsi druhý dech. V takové chvíli mu agilní studenti mohou jít na nervy. To neznamená, že já proti nim něco mám. Koneckonců můj syn teď dobře odmaturoval a doufám, že bude agilním studentem.

Jsou ti osamocení, rozvedení muži, duševně i fyzicky neukojené ženy, alkoholici, o nichž píšete, skutečně takoví outsideři a "depresáci", za něž jsou označování některými vykladači vašich textů?
Určitě ne. S tímhle mají problém hlavně kritici. Asi v české próze nemají pro tohle psaní vytvořen ten správný šuplík. Běžní čtenáři, se kterými mluvím, o žádných outsiderech a depresácích nemluví. Moje postavy nejsou žádní kriplové. Jsou to normální lidé, kteří prohráli, ale ještě neztroskotali. Jsou smutní, ale ne nešťastní. V poslední knize jsem se soustředil právě na okamžiky krize, kdy nastává chvíle ustrnutí nad životem. Jde o to nazřít svou situaci, uvidět sám sebe v té jámě. Pochopit, že to všechno také nemusí pokračovat, že to všechno může jít ke všem čertům. Komu se tohle nestalo?

Ale ve vašich povídkách se vlastně nedozvíme, jestli to nakonec šlo ke všem čertům, nebo ne.
My rádi pěstujeme v literatuře takovou tu dobráckou, sousedskou tradici: Ty bys nás měl chlape potěšit, dovést to k nějakému dobrému konci. Abychom se všichni tak nějak ukolébali. Jako kdysi byla manýra špatných konců a sebevražedných románů, tak dnes panuje éra imperativní pohody. Ale já nevím, jak lidský život nakonec dopadne, a tak nic nepředjímám, zajímá mě pravdivý prožitý okamžik, to stačí.

Máte rád blues?
Je to jeden z mých nejoblíbenějších žánrů.

Ptám se proto, že ten pocit smutku, ale ne neštěstí, vyvěrající z vašich povídek, je typický pro blues.
K bluesové notě se rád přiznávám. Figura bluesmana je geniální v tom, že mezi sebe a své neštěstí vsune pouze výpověď o tomto neštěstí. Již jenom fakt, že bluesman zpívá a hraje na kytaru, že se neožral do němoty, nebo neutekl jako jiní jeho nešťastní soukmenovci, je svým způsobem výhra. Tady vidíte jasně, že výpověď je zachraňující sama o sobě. Proč myslíte, že zpěvákům blues lidé tleskali, proč na ně chodili a neřekli: my se nechceme jitřit, raději si zajdeme na veselý dixík?

Snad proto, že své osamocení chtěli alespoň při poslechu písně sdílet se zpěvákem?
Billie Holidayová zpívala většinou o tom, že ji opustil chlap. To se ženskejm stává. To je těžký kus života, na který žádný politický ani komerční systém nevymyslel lék. S tím se musí každý poprat sám. Snažím se svým psaním ukázat, že tyhle patálie, osamocenost nebo krach, jsou věčným lidským příběhem, situací, která se opakuje už od dob antických tragédií. A co nám připadá depresivní a smutné, může být ve skutečnosti třeba jenom vážné.

Čím to, že tak věrohodně zpodobňujete ženské postavy a jejich vnímání světa?
Abych pravdu řekl, také jsem si všiml svého zvýšeného zájmu o ženu. Často přemýšlím o tom, jak to žena vidí a cítí. Jsem k tomu inspirován ženami, kterým jsem za mnohé vděčný. Mne zajímají ženy jako téma víc než muži, muže znám, mám jednoho v sobě. Ale to tak na světě chodí, že muži mají zájem o ženy, je to jiný svět, jiný živel, který bytostně potřebujeme.

Ne každý se ale umí ženám dostat tak pod kůži, pochopit jejich rozpoložení.
Vždycky záleží na tom, jak intenzivně člověk něco prožívá. Já se snažím při psaní věc ani ne tak pochopit, jako spíš zvnitřnit, přijmout za svou.

Jaký je v tom rozdíl?
Pochopení je pořád přístup zvenku. Jako když dobýváte město, tak přemýšlíte, kde mu vyrazit bránu, kudy přelézt přes hradby. Ale mně jde spíš o to, město obydlet. Fascinují mě třeba staré, opuštěné domy. Sednu si v nich a nechám se unášet představami, jak bych tam žil, co bych při tom cítil.

Ale jedny z prvních ženských vašeho života, učitelky ze základní školy, jste si moc neoblíbil. V jedné knize jste je nazval úchylnými bachařkami našeho dětství.
Nerad bych vedl mstivé řeči. Ale ten příměr sedí. Chodil jsem na první stupeň do základní školy v ostravském panelovém sídlišti. Sotva vyrostla na poli za městem, hned byla plná dětí všech možných přistěhovalců ze Slovenska, Haliče, Moravy. Kantorky tam byly většinou nevzdělané, bez zkušeností, často kruté a zlé. Neměly to lehké, mít na starost pětatřicet zdivočelých dělnických dětí v jedné třídě, mnohdy i z těžkých sociálních poměrů, synky a dcerky alkoholiček a kriminálníků, to není jen tak. Ale děti to také neměly lehké s nimi. Učitelka byla klidně schopná říct nám ostatním - s tímhle se nekamaráďte, on se nemyje, smrdí, jeho mamka chlastá. Nebo: smějte se mu, on je hloupý.

Věděly vaše učitelky, že jste po rodičích věřící evangelík?
Věděly, protože když se paní učitelka zeptala, kdo z dětí chodí do kostela, tak jsem se jako správný protestant nemohl nepřihlásit. Byla to past. Od té doby na mně ideologicky pracovala stylem: máme sice náboženskou svobodu, ale věřit v Boha je zpozdilost. Prováděla na mně takový "religious harrasment".

Co vlastně zbylo z těch sídlištních škol a jeslí dnes?
Jsou z nich second handy, herny a hospody. A v nich pijí pivo chlapi, kteří do těch škol a školek chodili. Smutné oběti, nebo chcete-li pozůstatky ocelářského boomu šedesátých a sedmdesátých let. Lidé sem tenkrát táhli za prací jak mouchy na mucholapku, na ní pak zůstali trčet a a už nevěděli, jak odletět.

Jak jste na mucholapce uvízl vy?
Přistěhovali jsme se, když mi byl jeden rok. Můj otec, lékař, byl poslán do vítkovické nemocnice. Jako syn českobratrského faráře musel jít na umístěnku. Pořád čekal, že dostane místo někde jinde, ale nikdy k tomu nedošlo. Takže jsem vyrostl v panelákovém bytě na sídlišti Hrabůvka. Tam jste nepotkal snad jediného starého člověka. Samé mladé rodiny s dětmi a všichni z jedné fabriky. Ženy a děti neříkaly, že jejich tátové dělají ve Vítkovicích, ale na jedničce, dvojce, na trojce, jen čísla závodů a provozů. Byla to docela tvrdá společnost. Taky milicionáři, kteří na Silvestra stříleli z oken světlice.

Vaše rodina se tam musela vyjímat docela exoticky.
Lidé kolem nás měli zcela opačný životní pocit. Pro nás byl panelák za trest. Ale mnoho dalších přicházelo z bídných poměrů venkova. Představte si takového chlápka, který přijde z Kysuc z kopanice a nastěhuje se do bytu, kde má vanu, teplou vodu, výtah. On neprožíval panelák jako klec, králíkárnu, on ho prožíval jako "bohovské bývanie".

Jak jste se s těmi lidmi sžil?
Člověk se musel naučit vnímat život v jeho hrubější podobě a sám k hrubosti nesměřovat. Nikdy jsem nepovažoval tyhle tvrdě makající lidi, vyrvané z vlastních kořenů, za nějaké primitivy. V těch šachtách byla i fůra statečnosti a zvláštní vůle k životu, skutečné mužnosti a soudržnosti, o níž se lidem z "ušlechtilejších" profesí ani nezdálo. Jak jsem dorůstal, cítil jsem se dobře v hospodách plných dělníků, horníků, potetovaných brigádníků, kteří, když jste se na ně třeba jen nevědomky podíval, na vás zařvali: "Co čumíš, cype!" Svět krátkých příběhů a rychlých tragédií i komedií.

Cítíte nějaký rozdíl mezi českým a moravským naturelem?
Vnímám určitý rozdíl, co se týče upovídanosti. V Čechách je mnohem rozvinutější kultura povídání, vykládání, žvanění, hospodského kecu. To našlo svůj výraz nejlépe u Hrabala, který ve žvanění objevil skutečnou poezii. V Praze si lidé chodí do hospod pokecat. V ostravské putyce se příliš nepovídá, ale hlavně chlastá. Tady se také nevěří lidem, kteří hned moc mluví. Hele, ty nějak moc žvaníš, chceš mě oblbnout, řekne si Ostravák nebo Slezan.

Nemáte pocit, že právě tahle strohost i svět rychlých tragédií se odrazily v úspornosti a náznaku, jimiž črtáte své postavy?
Já přesně nevím. Fakt je, že se bráním přehnanému rozebírání věcí. Protože dobře vím, že jsem toho schopen. Takových těch úhrnů - ještě jednou, dvakrát to všechno zopakovat. Za pomoci básníka Petra Hrušky, lektora mých textů, vyškrtávám všechno, co neodolá pochybnostem: Musí to tam být? Nemusí. Tak ven s tím. Jako spisovatel si někdy opakuji, že nejlepší by asi bylo neříkat nic. A když už se něco říká, tak to musí být sakra opodstatněné.

Je tohle důvod, proč se nepouštíte do velkého románu?
Mám pocit, že román je žánr, který se teď znovu hledá. Já spíš přemýšlím o něčem, co by bylo na pomezí mezi malým a velkým vyprávěním. Ale takový ten rozmáchlý faulknerovský román bych psát nechtěl. Přece jen to chce asi jinou formu, vyhovující dnešnímu vnímání času. To je jako s filmem. Nedávno jsem vzal syna na Felliniho Amarcord, který jsem měl z mládí zafixovaný jako svižný film, s krátkými střihy. Byl jsem překvapen, jak na mě dneska působil poklidně, až trochu rozvláčně.

íšete o své generaci, která prožila část mládí v komunismu, počátek produktivního věku po převratu a teď vstupuje do středního věku. Jak to zvládá?
Dodneška si s sebou neseme určitá traumata a návyk ustupovat moci, chodit vedlejšími cestičkami. Mnozí se to snaží zakrýt rychlými soudy, prudkým jednáním, velikášstvím. A jsme generací, kterou zachvátila epidemie rodinných krachů. Prudké zvraty, vstup do jiné společnosti často způsobily, že praskla původní pouta, která vznikla za úplně jiných okolností. Spousta lidí se v osmdesátých letech motala kolem univerzit a humanitních disciplin jen proto, že neměli jiné uplatnění. A najednou přišel byznys a politika, oni zjistili, že mají schopnost vydělávat peníze nebo dělat kariéru. Jenže jejich rodinné vazby nebyly tak pevné, aby unesly nové ambice jednoho nebo obou manželů.

Ve vašich knihách je rozvod snad nejčastějším tématem. Rozvod krutý, kdy se manželé začnou k smrti nenávidět, stávají se z nich "útesy bílé vztekem". Zažil jste to na vlastní kůži?
Zažil jsem drsný krach manželství. Snažili jsme se to dlouho udržet. Protože jsme si nedovedli představit konec našeho vztahu. Prožili jsme spolu krušné časy minulého režimu, podporovali se navzájem. Pak se všechno změnilo. Mnoho párů, které znám, bylo stavěných spíš na tyhle zlé časy. Když se takovýhle svazek rozpadá, tak to bolí a lidé si často ubližují mnohem víc, než když s možností rozvodu předem počítají. Když pro případ, že to nepůjde, předem chladnokrevně uzavřou smlouvu o rozdělení majetku. To odpovídá současnému kariérnímu přístupu k životu, který pojmy jako oddanost a trpělivost nezná. A na to dojíždíme zase jinak.

Většina vašich postav začne v takovýchto situacích pít. Věrně a sugestivně popisujete jejich stavy. Také ze zkušenosti?
Mám s pitím zkušenost, jako konečně spousta mých známých z dob socialismu. Když se podíváte na film Pupendo, ony věčné litrovky červeného, to člověk dobře zná. Někteří v tom zůstali, jiní se z toho těžko dostávali. Já jsem zažil alkoholické stavy, kdy jsem měl pocit, samozřejmě nepravdivý, že na světě už nemám jediného přítele.

Hospoda ale přece spíš lidi dává dohromady, nebo aspoň navozuje iluzi pospolitosti.
Samozřejmě, takové to přátelské popití spíš utužuje vztahy nebo boří bariéry. Ale patologické uvíznutí v chlastu vede člověka k patologickému jednání, k obrovské sebelítosti, že pije sám. A jak říká jeden můj přítel, kdo pije sám, pije s ďáblem.

Kam vy jste se dostal na téhle klouzačce? Až k tomu pití s ďáblem?
Řekněme, že rozhodně jsem o to zavadil.

V jedné vaší povídce primářka alkoholické léčebny říká pacientovi, že člověk v opravdu těžké krizi nemůže čekat nic ani od svých nejbližších. Skutečně musíme žít s tím, že když nám bude nejhůř, odtáhnou se i lidé, s nimiž jsme byli i celá desetiletí?
Chci věřit, že to tak vždycky nemusí dopadnout, a znám vzácné výjimky z tohoto pravidla. Ale také vím, že lidé jsou normální tvorové, kteří chtějí uniknout z dosahu ohrožení a bolesti, jež pro ně představuje člověk v hlubokém trablu, který nezvládá. Bylo by krásné žít v přesvědčení, že někdo má i v takovémhle okamžiku jednu věrnou bytost, tím nemyslím psa, která při něm zůstane, ať se děje cokoliv. Zázraky se dějí, ale dnes je častější přístup: To je tvůj problém, nepřenášej na mne svoje trable. Kolik herců, malířů, když propadli chlastu, okolí vytěsnilo, přišli o zakázky, rodinu, přátele? Je logické, že paní primářka vám řekne, radši počítejte s tímto.

Co zbývá těm vašim antihrdinům, kterým se rozpadla rodina, zhroutila práce, pijí s ďáblem? O co se mohou opřít?
To je jako když vás zatlačí ke zdi. Buď se odrazíte a začnete se prát, nebo vás u té zdi utlučou. Je to chvíle pro otázku, jakou cenu vlastně pro mě život má nebo nemá. Stojí vůbec za to, abych se z toho závalu začal hrabat ven? Mnoho lidí na to nepřijde. Neumřou, nespáchají sebevraždu, ale stávají se z nich otrávení, škaredí lidé, kteří říkají, že všechno stojí za hovno. Nějak žijí, nějak se zabaví, koukají na televizi, spí, kouří nebo naopak nekouří. Taková malá smrt, kdy člověk dopustí zánik toho citlivého, zvídavého srdce, které jako osamělý lovec hledá rezonanci.

Není té protestantské vážnosti ve vašich knihách někdy tolik, že některé příběhy ztrácejí na přesvědčivosti?
Asi mi nebudete věřit, ale já nejsem pánem svého textu. To jde zvnitřku, kdy dáváte průchod obsahu, který v sobě máte. Nejsem spisovatel, který si vymýšlí. V tom smyslu, že bych dumal o tom, čím bych pobavil své čtenáře. Nejsem vtipálek, ale tíhnu k ironii, sarkasmu. Třeba povídka "A ptáci taky", jejíž název jsem si vypůjčil z textu písně skupiny Plastic People of the Universe, je hodně legrační.

To je pravda, jak jste přišel na motiv člověka, trpícího chorobnou hrůzou z ptáků?
Poznal jsem někoho, komu se ptáci strašně protiví. To mě zaujalo, protože neznám nic krásnějšího než sedět na mořském pobřeží a pozorovat ptáky. Zároveň jsem měl zážitek s někým, kdo měl patologické úzkosti jiného druhu. Tak mě napadlo spojit obě polohy a vznikla postava ornitofoba, jež až při psaní začala nabývat různých komických rysů.

Na druhou stranu o takovém neštěstí, jako je umírání nevyléčitelně nemocného dítěte, píšete beze stopy voyeurismu. Jak se dokážete pohybovat na takovém strašném terénu, aniž byste se propadl do sentimentu?
On je hlavně strašný terén mít těžce nemocné dítě. Mám s tím zkušenost, o níž se nechci šířit. Ale věcný přístup, kdy musíte znát přesně diagnózu, vědět, co se děje, co je možné a není, ta realita, ten životní realismus, vás od nějakých sentimentů spolehlivě ochrání. Je to vlastně zase jen situace, která má nějaká svá pravidla a východiska. Tahle povídka je na samé hraně. Začal jsem ji psát dvacátého prosince s tím, že ji pošlu kamarádům k Vánocům.

Zvláštní dárek pod stromeček.
Proč? Protože tam není žádný anděl a hvězda? Ale jsou tam jesličky. Scéna, kdy se otec s matkou sklánějí nad nemocným dítětem. Tři lidé, kteří spolu prožívají něco podstatného a krásného. Věčná chvíle, i když třeba skončí dnes večer smrtí. Jde o to, aby člověk dokázal prožít věc tehdy, když se děje. A ne aby za ní potom sentimentálně skuhral.

Nedávno jste v novinách řekl, že teď se znovu těšíte "z lásky, ze své ženy, z dětí a krásy". Prožíváte tedy novou naději a štěstí, které tak často odpíráte svým hrdinům?
Myslím, že jim nic neodpírám. Důležité je už to, že dokážeme procítit lidskou bolest, umíme ji sdělit, přemýšlet o ní, mluvit o ní s určitým soucitem. To je ten nulový stupeň naděje. Nula je také číslo. Od něho se dá jít nahoru nebo dolů. A vůbec nevylučuji, že v příštích mých textech ten stupeň naděje poroste.

Jan Balabán (*1961)
Narodil se v Zábřehu na Moravě, ale od raného dětství žije v Ostravě. Po maturitě na gymnáziu vystudoval češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1984 byl na dvouměsíční stáži na Kings College ve Skotsku. Od roku 1985 pracoval jako technický překladatel ve Vítkovických železárnách. V roce 2000 se začal živit jako překladatel a publicista na volné noze. Vydal knihy povídek Středověk (1985), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), novelu Černý beran, román Kudy šel anděl (2003). Za poslední sbírku povídek Možná, že odcházíme (2004) dostal cenu Magnesia Litera.

Snímky: HN - Jan Šilpoch

Autoři: Jiří Leschtina