zdena_studenkova.jpgNedávno vám vyšla kniha Recepty so štipkou hereckého korenia. Byla důvodem zrušení embarga vůči všem novinářům?
- Dá se říci, že ano. Nestýská se mi po rozhovorech s novináři. Pokud není práce hodně, není se o čem bavit. A práce nemám opravdu moc. Tak o čem si budeme stále dokola povídat? Knihu považuji za výsledek určité činnosti. A když už mi vyšly dvě, jedna z nich kuchařská, je třeba si je obhájit.

Není herectví a vaření trochu zvláštní kombinace? Herečky se většinou věnují sobě a svému zevnějsku, ne vaření...
- Myslíte si, že 24 hodin denně se dá věnovat zálibě, jakou je vlastní tělo?

Některé americké herečky to dokáží. Taková Melanie Griffithová...

- Aha! No, tak americké herečky mají asi jinak nabitý program. Film vyžaduje fyzickou, i psychickou přípravu. Když my netočíme... Ale nemluvíte úplně pravdu. Názory o nevařících herečkách jsou povrchní, vznikají díky bulvárnímu tisku. Herečky jsou úplně normální ženy, jen veřejnost si jich víc všímá. Zeptejte se úřednic, právniček... Některé vaří jen v sobotu, jiné vůbec. Já jsem měla odjakživa ráda rodinné zázemí, je to moje oáza, místo, kde se cítím nejlíp. A vaření mě nejen uspokojuje, ale je i mou zálibou.

Proč si stěžujete na nedostatek příležitostí právě vy? Patříte přeci k těm nejobsazovanějším - jste v porotách zábavných show, v Inkognitě, hrála jste hlavní roli v seriálu Medzi nami...

- ...ale to není práce o které můžete příliš dlouho hovořit.

Proč ne?

- Mluvit můžete o divadle, o natáčení velkého filmu. Ostatní věci nejsou už tolik zajímavé. Objevíte se v nich, vyjádříte svůj malý názor, ale nejdou do hloubky.
	...krásna Júlia v Panne a netvorovi... Snímka je z knihy som herečka
Krásná Julie v Panně a netvorovi.

Na jedné straně veřejně kritizujete současné televizní umění včetně nejrůznějších reality show, na druhé straně jste jejich součástí. Je to daň popularitě?

- Nějak se živit musím. Ukažte mi jednoho herce, který by takovou nabídku s hrdostí odmítl. Všichni se živíme, jak můžeme. Když nemám jiné nabídky, proč bych nevyužila tyto?

...z principu?

- Mohu mít na reality show svůj názor, jako mám názor i na tuto republiku, ale nemohu tu existovat a držet hubu a krok. Mohu apelovat, aby došlo ke zlepšení, mohu vyzývat veřejnoprávní televizi, aby se probudila a dala mi šanci, ale jak vidíte, náš hlas jde do prázdna. Potom díky za soukromé televize, které poskytnou ať už jakýkoliv prostor. Veřejnoprávní televize na mě zapomněla. Definitivně.

Mnohé vaše kolegyně našly příležitosti v Čechách.

- ...které mnohé?

Anna Šišková, Emília Vašáryová, Táňa Pauhofová...
- Velkou roli hrají opravdu kontakty a to, že trh je obsazený. Milka je do českého filmu zařazená už jistým způsobem tradičně a má režiséry, kteří si často ani neumí představit, že by danou roli hrál někdo jiný. Mladičká Pauhofová je opravdu vyjímečná zjevem i talentem. Objevili jí podobně jako kdysi Libušku Šafránkovou.
Já jsem před třemi lety natočila film s Viktorem Polesným. Právě nyní mám v divadle vyjímečnou situaci, stěhujeme se do nové budovy, nevíme co bude, nic nemůžeme slíbit. A přiznám se, pokud nemusím, nenatáčím. ... a ako Sugar v muzikáli Niekto to rád horúce. Snímka je z knihy som herečka

Zdena Studenková jako Sugar v muzikálu Někdo to rád horké. Nerada filmujete??
- Je to hrozná otrava. Ráno brzy vstávat, být celý den na place, cateringové jídlo... Zanedlouho budu sice natáčet film Kvet sakury s Ivanem Vojnárem podle scénáře Slavěny Liptákové, ale dělám to jen proto, že jsem roky v rukou nedržela tak dobrý scénář. Naštěstí tam není zasněžená krajina, ani soumraky či ranní svítání.Většina snímku se odehrává v bratislavských exteriérech a interiérech, takže to nebude tak zlé. Když se totiž podívám na film a vidím, že všechno je zelené a herečky že pobíhají v letních šatech popřípadě v kloboučcích, vím, že se natáčelo první aprílový týden. Příroda je svěží, ale já si představuji hrůzostrašnost pozadí - celý štáb za kamerou je v kabátech, s čepicemi na hlavách a v rukavicích...

Pokud při natáčení trpíte, co je pro vás potom ideální prací?
- Divadlo. A jednou za čas dobrý film. Jen by to chtělo jiný servis.

Jste notoricky známá svou přímočarostí. Jako jediná herečka jste se dvakrát odvážila odejít ze SND. Byla jste takovou "rebekou" od malička?
- Hm... Mám takovou povahu, s tím se nedá nic dělat. Samozřejmě člověk by mohl časem a věkem některé věci korigovat, ale ne za cenu, že neřekne nic. Mohu použít mírnější slovo, jinou stylizaci hodnou svému věku či postavení, ale názor na věci většinou neměním. I když je tvrdší.

Někdy si ale neberete servítky. Bez problémů řeknete, že se někdo tváří jako "kyslá riť". Nebojíte se, že působíte vulgárně a nebo je to součást vaší image?

- Myslím si, že právě lidé, kteří se tváří jako puritáni a chodí do kostela, se někdy nazývají přívlastky, jaké si nedovedete ani představit. Mám s tím své zkušenosti. Já ve svém soukromí a v osobních vztazích něco takového neznám.

Nemají z vás lidé strach?

- To je směšné.

V knize rozhovorů Som herečka se však přiznáváte, že jste už v dětství pověsila spolužáka na hřebík, protože oběsil kočku...

- Ano, toho ano. Jsem totiž nemoderní člověk, v takovém případě pro mě platí filozofie oko za oko, zub za zub.

Další vaší devizou je krása. Pomohla vám v kariéře?
- Na herectví chodí většinou pěkná děvčata. A kolik z nich se z ročníku etabluje? Jedna, dvě... Tak jako baletky. Jsou jako by je porodila jedna matka, podle jednoho mustru, stejné hlavičky, stejné tvářičky... Přesto, jen jedna zazáří na jevišti jako černá labuť. Předpokládá se, že se lidé chtějí dívat na něco, co je trochu hezčí, na druhé straně máte handicap. Zatlačují vás do pozice "pěkňoučká - hloupoučká". Krása je dvojsečná zbraň, důležité je obhájit si, že za pěkným vzhledem se ukrývá mozek. A ta cesta je dost dlouhá.

Ale i vás obviňovali z toho, že jste se k rolím lidově řečeno dostávala přes postel.
- (smích) Neobviňovali mě často. Když přijde mladá herečka do divadla, téměř vždy někdo prohodí tento názor. Platil hlavně za socializmu, vždy se říkalo, že je to někoho tlačenka. Ale vše jsme překonali, dnes se v divadle o herečkách nic podobného neříká.

Sama jste se však vyjádřila, ža vás na rozdíl od jiných od začátku brala taková esa jako Dibarbora, Chudík, Gregor...

- Zralý herec, který už má něco za sebou, umí odhadnout, zda z mladého něco bude a všichni jsou šťastní, když se v divadle objeví někdo, koho se dá chytit. Představení nemůže být dobré, když je jeden výborný a ostatní mizerní. Divadlo je týmová práce.

Jak se vám podařilo "proplout" komunismem bez větší újmy?

- Když se nedáte, nepřítel vás respektuje. Když zjistí, že je vás možné převálcovat, převálcuje vás.

A nikdy jste svým odmítavým postojem k vstupu do strany neohrozila svou kariéru?

- Jakou kariéru?

Hereckou.

- Prosím vás, co by udělali? V divadle bylo vždy normální klima. Ředitel divadla vždycky popil se soudruhy dvě deci vínečka a na kamarádské bázi se vše zahladilo. Kromě toho i mezi "komouši" bylo mnoho kulturních lidí. A když měli rádi divadlo, jistým způsobem ho preferovali a zvýhodňovali.

Pokud jste nebyla ikonou režimu, byla jste jeho veřejnou součástí. Nikdy jste necítila potřebu vyjádřit se k některým nespravedlnostem?
- Nikdy jsem se o politiku nezajímala. Nechodila jsem recitovat úderky, nikdy jsem nebyla v žádné straně, nikdy jsem se neangažovala a to jsem považovala za postoj. Jinak mě politika nezajímala. Měla jsem malé děcko, dělala jsem si svou práci, šla jsem z role do role... Když dnes někdo řekne, že jsme byly všichni kolaboranti tím, že jsme tady žili... Kdyby všichni, kteří žijí ve zlých režimech, chtěli emigrovat, kolik lidí by zůstalo například na Kubě? Člověk musí přežít za každou cenu. Důležité je jen to, aby neposloužil zlu svinským způsobem. Pokud jsme dělali televizní inscenace a divadlo, chvála bohu. Pokud divadlo vytvořilo hru, která byla současná a poplatná režimu, vždy jí vyvážilo jiným titulem. Považuji to za úplně normální a přirozenou věc. I dnes s mnohými věcmi nesouhlasím, a co teď? Půjdu do ulic?

Dá se to vůbec porovnávat?

- Co se dnes děje? Korupce, skandály, nevyřešené věci, o mnoho horší kauzy než předtím. A skutečně nám velmi zasahují do života. Kultura se dostala na okraj společnosti. Jsme "podprůměrný lidičky", s nimiž se ve společnosti nepočítá. Předtím ideologie věděla, že je třeba divadlo využít ke zkulturňování národa, dnešní "chytré hlavy" kulturu nepotřebují. Na to, aby se prezentovali, si koupí zpěváka nebo nějakou "celebritu", udělají hogo fogo, zaplatí šest milionů za akci, ale do slovenské kultury neinvestují. Všechno je o penězích.

V knize rozhovorů s Jánem Štrasserem Som herečka otevřeně kritizujete stojaté vody v dramaturgii SND či fakt, že v zahraničí se vybírají hry na míru hvězdám. Není vám trochu líto, že vám dramaturgie nevybere roli na míru? Například Marthu z Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové...

- V Praze je momentálně 213 divadelních produkcí, tedy o tři procenta více než v Paříži. V Bratislavě jsou tři divadla, v kterých hraje enormní množství dobrých herců, takže problém je, že na každého z nich vyjde dobrá role jednou za deset let. Pokud v zahraničí vytvoří roli pro Judi Dench nebo Jeana-Paula Belmonda, na představení přijdou davy. Mimochodem Belmonda jsem zažila v Cyranovi, byl velmi špatný, ale nikdo to nepřiznal, všichni se tvářili, že vidí císařovi nové šaty. Oni ho tak milují, že je plno. Na Slovensku můžete být jakákoliv hvězda a nikdo nebude stát na lístek celou noc.

Horor-pohádka Juraje Herze Panna a netvor vám otevřel dveře na Barrandov. Vnímala jste velký rozdíl mezi filmováním na Slovensku a v Čechách?

- Právě o tom mluvím i v knize. Byl to rozdíl. Tady se točilo na traktoru s kvérem, v Čechách v šatečkách a s cigaretou v ruce. I témata byla jiná. Kromě jednoho – dvou filmů jsem na Slovensku nic nenatočila, protože jsem nebyla typ do slovenského folklóru. Ani galoše mi nesvědčily, takže mě všechno, chválabohu, obešlo.

Takže jste raději upřednostňovala role ve stylu Anděl s ďáblem v těle?
- Může být. Žádné běhání po kopcích v galoších. Ale to je taky taková červená knihovna. Něco podobného jako ten směšný a oblíbený film s Julií Robertsovou a Richardem Gerem...

Myslíte Pretty Woman?

- Ano. Ta samá limonáda, jen v jiném obale.

Koho považujete za svou největší hereckou konkurentku?
- Nemám konkurentku. V divadle je výborné to, že se vždy vytvoří dvojice. Protože zajímavější než konflikt mezi mužem a ženou je konflikt mezi dvěma muži a ženou anebo dvěma ženami a mužem. To se už dá rozehrávat.
Takže v každé generaci jsou dvě herečky. Marína Kráľovičová a Mária Prechovská, Milka Vašáryová a Dačka Turzonovová, Kamila Magálová a ja... Tak se dá vybudovat napětí. Pokaždé musí být jedna černovláska a jedna blondýna, nejen proto, aby to vypadalo na jevišti pěkně, ale aby to mělo i vnitřní náboj.

Bulvár ale tvrdí, že ženy nemáte moc v lásce...

- Bulvár nekomentuji.

Proč vám víc vyhovují muži?
- Mám ráda napětí, které vzniká mezi mužem a ženou v slovním kontaktu. Jednoduše mě baví, že oni nerozumí mně a já jim. Jsou to dva jiné světy. A potom přátelství mezi ženami... Mám přítelkyně, ale neumím si představit, že bych jim všechno věšela na nos. Postěžuji si, vypláču se, ona zaujme postoj a za měsíc je všechno jinak. A potom, co ona? Řekne, že se mýlila, nebo že si stojí za svým názorem? Nemám to ráda. A absolutně nesnáším debaty o porodech. Čistě ženský svět mi nevyhovuje.

Zahrála jste si ve více než dvou stech televizních inscenacích a v třiceti filmech. Které role si nejvíc vážíte?

- Navzdory tomu, že jsem tam měla menší roli, nejvíc jsem hrdá na film S tebou mě baví svět. Je to komedie století, jak jí  Češi nazývají, je to kultovní film a myslím si, že poběží na Vánoce ještě dalších deset let. Není nic lepšího, než když snímek vydrží a možná vás i přežije.

Herečka Jacquelina Bissetová tvrdí, že za svůj životní úspěch vděčí i těžkému životu v mládí. Váš otec seděl v base, později se vaši rodiče rozvedli. Platí to i o vás?
- Všechno, čím člověk prochází, ho buď zocelí nebo úplně rozhodí. Mě život zocelil, dal mě dohromady, mám z čeho čerpat… i jako herečka.

Takže čemu vděčíte za svůj úspěch?
- Sobě.

 


Profil Zdeny Studénkové (1954, Bratislava): herečka, zpěvačka, spisovatelka.
Po studiu na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě se na radu svého známého přihlásila na studium herectví v Bratislavě, kam přišla v originálních dlouhých černých šatech s rozpuštěnými vlasy. Jeden člen komise, Jozef Budský, ji proto podezříval, že má křivé nohy... Po tom, co je přesvědčila o svých hereckých kvalitách, dokázala i to, že křivé nohy nemá. Po škole nastoupila na Novou scénu, ale hned po roce o ni projevila zájem slovenská nejvýznamnější divadelní scéna - SND. Od začátku své kariéry patřila mezi nejobsazovanější a nejúspěšnější herečky. Svědčí o tom nejen více než dvě stě televizních inscenací (Smrt maloměštiáka, Barbora Rösselová, Zbožňovaná...), ale i třicítka filmů. Mezi ty nejvýznamnější patří například Panna a netvor (1978), S tebou mě baví svět (1982), Anděl s ďáblem v těle (1983), Kára plná bolesti (1985), Južná pošta (1987), Všetko, čo mám rád (1992), Konečná stanica (2004)... Jako jedna z mála hereček se neztratila ani po změně režimu. Na určité období přešla na Novou scénu, kde vystupovala v muzikálech, aby se později vrátila zpět do SND. Momentálně je na volné noze. O její neutichající popularitě svědčí hlavně výsledky diváckých anket – doma na poličce má vystavených osm cen OTO. V současnosti jí můžete vidět kromě televizních programů i v divadelních hrách Chrobák v hlave, Ideálny manžel, Barmanky, Čo zostalo z lásky...

Snímky jsou z knihy Som herečka


Převzato z HNonline.sk