Co právě dělám: Jan Saudek, fotograf a malíř

Den každý začíná o půl šesté ráno - to se probouzí malé dítě a snídá mlíčko. Na rozdíl od něj má snídaně je bohatší: párečky, vejce na slanině, dorty, litry kávy se smetanou... Na zemi, kde polovina lidstva hladoví, je mi stydno - ale jedinou radostí gerontů je jídlo.

Pak se snažím malovat - k mé zlosti ty "obrazy" jdou dobře na odbyt a já musím neustále doplňovat prázdná místa v galeriích. Nejmenovaný populární kritik pan Chuchma napsal, že "trestám lidi svými obrazy", to se mi dost líbilo. Ale netrestám - nikoho ke koupi nenutím.

Odpoledne jdu běhat, abych zvěděl, co vydržím. Mnohdy je přes třicet stupňů Celsia a já zjišťuji, že to není, co to bývalo. Po několika kilometrech běhu na pálícím slunci se začínám potit... Klušu ale zarputile dál.

Třikrát týdně kráčím ze Žižkova na Pankrác a zpátky. Tam u dálnice je plácek s hrazdou, kde se pokouším tužit neexistující svaly. Chodí tam i pár takových dědků, jako jsem já, ale ti jen kecají, že nerostou houby. Snažím se je vyprovokovat k soutěžení, ale marná snaha, bojuju sám se sebou: už dokážu třináct shybů na doskočné hrazdě - před půl stoletím jich bylo sedmnáct, ale co se stalo s loňskými sněhy? (To byla jediná starost pařížského básníka Villona.)

Téměř každé odpůldne věnuji fotografování portrétů pro ročenku Národního divadla, je to výzva a nechci zklamat, má to být sto fotografií. Potkávám slavné tváře...

Několik hodin mi zbývá na psaní dopisů, po starodávnu vyzdobených listy, nalepuji krásné známky a nikdy o nic nežebrám - chci jen lidem udělat radost. Hodně mi pomáhá skener a vytištěné obrázky. Kdysi jsem do obálek vkládal malé fotografie a s nimi se teď hojně obchoduje.

Režisér Adolf Zika se mnou natáčí celovečerní dokument. Jsme v polovině a pozdě zjišťuji, že to neuhraju. Snad na to lidi budou chodit ze soucitu.

Kolem osmé večer mé malicherné činnosti se končí a já se chápu láhve. O dvě hodiny později usínám s přesvědčením, že zítra, ano, zítra se stane zázrak a já budu slavným a zámožným mužem, a tak sladce sním celou horkou noc. Až zas za svítání první zavrnění nemluvněte mne probouzí a já z jednoho krásného snu přecházím do toho, jenž se jmenuje život - a den každý začíná. Štěstí je čekání na štěstí."

Snímky archiv Jana Saudka, HN - Jan Šilpoch: Jan Saudek při natáčení celovečerního dokumentu; Primabalerina Tereza Podařilová na Saudkových fotografiích do připravované ročenky Národního divadla v Praze.

• Diskuse
• Celkem 3 příspěvků