Jaroslav Hutka je lepší básník než písničkář. Nahlédněte do shrnující knihy Básně (1965-95)

Pro publikum, které zná Jaroslava Hutku pouze jako písničkáře, může být jeho básnická tvorba velkým překvapením. Zatímco Hutkovy písňové texty většinou charakterizuje, při vší úctě, lidovkářská jednoduchost a převládající "korektnost", verše působí mnohem vrstevnatěji a také drsněji.

Obsáhlý svazek Básně zpřístupňuje Hutkovo básnické dílo z let 1965 až 1995. Kromě samizdatových i oficiálních sbírek obsahuje množství textů, které nespatřily světlo světa ani jako "samoizdavátělstvo".

Ačkoliv v záhlaví nese pořadové číslo 2, jde o první vydanou knihu z osmi plánovaných svazků Spisů Jaroslava Hutky. Předběhnutá "jednička" shrne texty písní, v dalších dílech dojde na fejetony, rozhovory či deníky.

BÁSNĚ NALEZNETE POD ČLÁNKEM.

Jaroslav Hutka roku 1999 opět o těch, co nic nemají. Krom štěstí

Beatnikovy hormony i vlasy

Téměř třetinu svazku zabírají rané básně, které Hutka napsal v krátkém úseku let 1965 a 1966. Není divu - řečeno s nadsázkou spolu se Škvoreckým, nejplodnější éru mívají básníci v hormony rozjitřeném období předcházejícím skutečné dospělosti.

Patří k logice věci, že první básnické výpovědi se občas neubrání neohrabanosti, bolestínství a naivitě, zároveň však jsou emočně nejsilnější a nejpřesvědčivější. Citlivý mladý intelektuál se v dlouhých řetězcích asociací vyrovnává s pocity deziluze a marnosti. Nebojí se šlápnout ani do (účelně) vulgárního až fekálního slovníku. Vyžívá se ve vypjatém erotismu.

Sám Hutka o počátcích své básnické tvorby napsal: "Dostal jsem se mezi skupinku lidí, kteří se scházeli u muzea, byli inspirováni beatnictvím... Já měl v plánu věnovat se výhradně malování, ale neměl jsem kde bydlet a posedla mě touha vyjádřit se přímo a útočně." (K pojmu generace, Rotterdam, 1982.)

V raných básních se často opakují dva motivy: vlasy a sebevražda. Stesky "mániček", pronásledovaných jen kvůli dlouhým vlasům, mohou dnešnímu čtenáři připadat malicherné, dokud si nepřipomene, co vlasy symbolizovaly. Nebojovalo se tu o pouhou módu a "image", ale o svobodu, sebevyjádření a sebeúctu. Hříšně provokativní úvahy o sebevraždě pak s mrazivou autentičností vypovídají o povaze represivní, pokrytecké komunistické společnosti, ve které se přemýšlivému, svobodomyslnému jedinci hnusí žít.

Volný díky verši

Hutkovo básnické dílo je pochopitelně tematicky mnohem širší, nezahrnuje pouhou kritiku společnosti. Působivé jsou intimní náboženské úvahy, syrové filozofování o věcech obecně lidských, poetické momentky z cest. Ale jakkoliv se chceme vyhnout patetickým frázím o "básnících, kteří jsou svědomím doby", či o "obžalobě totality i chyb nezralé demokracie", právě tyto fráze vystihují, co Hutka umí nejlépe.

Mezi působivými básnickými obrazy pochopitelně najdeme i fragmenty nedotažené až plytké, které by při pořádání sbírky asi neprošly sítem autocenzury. Jenže v případě Spisů nemá jít o vybroušenou sbírku nebo výbor nejzdařilejšího, ale o co nejúplnější souhrn textů, který má kromě hodnoty literární také význam dokumentární.

Nelze příliš srovnávat písně, které musí být sdělné i na první poslech, a básně. Nicméně kniha provokuje k možná trochu pobuřujícímu prohlášení, že Hutka je díky volnému verši, nesvázán nutností rýmu a pravidelného metra, lepší básník než písničkář.

Mnohé včetně básní na oficiálních stránkách: http://www.hutka.cz

Jaroslav Hutka: Básně (Spisy Jaroslava Hutky, svazek 2). Galén, Praha, 2008. 684 stran. 500 Kč.

Jaroslav Hutka sám ke svým básním řekl toto

(na ukázku pak přidáváme dvě z nich z roku 1966 ze sbírky Generaci):

Psát poezii v Česku je nepříjemnost, napadlo mě, a to bych psát neměl, protože českou poezii přece milujeme, oprávnila nám obrození, vymyslela nadoponový nápis Národ sobě a vrátila nám češtinu. Říká se, že nebýt Karla Hynka Máchy, tak by intelektuálové s německým vzděláním nikdy nebyli motivováni věnovat se češtině a pozvednout ji na plnohodnotný jazyk. Josef Váchal zase tvrdí, že nebýt krvavého románu, tak by lid z nářečí nikdy ke spisovné češtině nedozrál a kavárenské spolky milovníků češtiny by skončily v albech vídeňského muzea.

Já si myslím něco z obojího a zároveň jsem hluboce přesvědčen, že psát poezii v Česku je skutečně otrava. Dobrovolně básně nikdo nečte a úctu k básníkům lidé získali pouze českým násilnickým školstvím. Básníků si vážíme jako pomníků v parcích. Nevadí nám, protože nám nestojí v cestě. Přesto básně píšu a píšu je i s myšlenkou, že je někdo číst bude. Na vydavatele jsem měl zatím smůlu. Ale tím, že se zároveň třicet let jako písničkář dívám z pódia na publikum, vím, že jsou lidé, kterým se psát dá, a to pro básnění stačí. V básni člověk neoslovuje dav, ale duši jediného člověka, v intimně sdílené marnosti. A nebýt poezie, tak by naše marnost zůstala nevyslovena, a to by paradoxně znamenalo, že naše činění by se stalo zbytečným a směšným. A pokud je nějaká přímá, neoficiální a skutečná komunikace s něčím, jako je Bůh, tak je to právě poezie. Je to pojmenování pro nepojmenovatelné, divná a nemožná věc, která se ale děje, tak jako náš život, který když je uvědoměn, tak se nutně jeví divný a nemožný.
Jaroslav Hutka, 12. listopadu 1996

ZA VLASY
Nemůžu říct
jestli je večer, noc, nebo ráno
před očima se mi míhají hroty indické žlutě
Svět postihla fáma, že už se to nenosí
a zákon to vzal do svých rukou
Tryskáče nůžek mi vyjí nad hlavou
jejich raketové motory mi spalují vlasy
až na kůži
Vytřeštěně pobíhám po chrámu
mých vztahů ke světu
a vybíhám ven, rovnou pod tramvaj
a ta místo Smrti mi chce rovnat páteř
Skočím po spoluobčanovi a ten mě za to líbá
a slyším: život máš před sebou
hezkej urostlej život
Teď si můžeš najít dobrou práci
a dobrou manželku
a můžeš do kostela...
Jsem moc velikej do koše na odpadky
tak tedy budu vystaven slunci
se zrcadlem před sebe
a s příkazem: MILUJ!

GENERACI
Sympatizuji s lidmi, kteří nechtějí pracovat
a válejí se u muzea
svobodní jako otázník, který udělá otázku, z čeho chce
kteří se toulají po ulicích
a k ránu kradou rozvezené housky
kteří dovedou hrubě odpovídat na nadávky davu
kteří dovedou kvůli nim plakat
kteří se bojí vyjít z domu
kteří chodí jako zpráskaní psi
kteří v návalu roztržitosti pokoušou kolemjdoucího
kteří se dovedou bezúčelně vysmívat
kteří se nechávají zavírat do blázinců
kteří páchají sebevraždy a milují nezávislost
Patřím k těm, které policie a otcové dívek nenávidí
Patřím k těm, o kterých noviny píšou jako o špinavejch
Patřím k těm bez domova
kterým nezáleží na tom, kde budou zítra spát
kteří nevědí s kým budou spát
kteří snadno zapomínají
u kterých je jisté, že budou za deset let stejní
kteří vymazali čas ze svého života
kteří se ho zároveň šíleně bojí
a chtějí každé vteřině věnovat vše
Jednou jsem potkal sám sebe na ulici
a musel se smát té naivitě
Potkal jsem se zrovna s boulemi od obušků na zádech
a já myslel, že mi tam začínají růst křídla
Poslouchal jsem nadávky, které na mne srší dav
a měl jsem radost, že jsou ti lidé tak pevní a nerozborní
sjednoceni ve svých názorech na svatozář
pak jsem ale viděl, že i sebe nenávidí
a tak jsem se jim začal posmívat
posmíval jsem se, až jsem sám sebe ztratil z očí
volal jsem, prosil, nadával,
ale už jsem se sobě neobjevil
a tak jsem šel dál
strkaje před sebou své velké hladové oči

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků