Věc Makropulos v silně naturalistickém stylu

Nová inscenace opery Leoše Janáčka Věc Makropulos v pražském Národním divadle učinila výrazný a v českých poměrech bezprecedentní krok směrem k velmi současnému chápání Janáčkovy hudby a hudebního divadla vůbec.

Výsledek je divadelně až překvapivě drsně věcný, ale dramatismus a emocionální účinnost nepřišly nijak zkrátka.

Opera bez skrupulí

Janáčkova předposlední opera, komponovaná podle hry Karla Čapka, se odehrává v moderním civilním prostředí. Úvaha o tom, že dlouhověkost by člověku štěstí nepřinesla a že právě vědomí ohraničenosti a konečnosti života dodává všemu konání smyslu, zaznívá v závěru naléhavě, podpořena strhující hudbou.

Dirigent Tomáš Hanus má již s Janáčkem nemálo zkušeností a má k ní jako Brňan blízko. Využil toho k podrobnému propracování dynamických, barevných a tempových detailů partitury i k vyhmátnutí klíčových okamžiků - extatických výbuchů i zastavení, psychologické charakteristiky, lyriky i významných zámlk.

Německá sopranistka Gun-Brit Barkmin se zhostila role Emilie Marty strhujícím expresivním způsobem ve vší potřebné výrazové šíři. Hlasové i herecké vybavení jí umožňuje vložit do postavy značnou dávku naturalistické přesvědčivosti.

V žádném případě nejde o vznešený konec tajemné dámy, o nostalgické stárnutí nešťastné, soucit budící operní divy ani o pouhou dráždivou historku o lidském monstru, ale spíše o osobní tragédii cynicky lhostejné ženštiny, procházející pod různými jmény dějinami. Před staletími jako šestnáctiletá vypila elixír života, jen jedinkrát poznala pravou lásku a už dávno ji nezajímá žít.

Možná právě v tomto bodě se americký režisér Christopher Alden nejprovokativněji rozchází s tuzemským tradičním výkladem této opery. Jeho svébytné pojetí janáčkovského dramatismu v odkazech k současnému "cool" stylu, tedy bez růžových brýlí, dokonce bez skrupulí a navíc se silně erotickými motivacemi postav, lze však přijmout.

Elixír života jako prokletí

Pěvce se mu podařilo vést v jednom stylu. Vynikající byli Martin Bárta, Gianluca Zampieri, Gustáv Beláček i Jan Ježek, ale i ostatní úlohy byly dobře obsazeny. Příběh je místy velmi názorný, v některých okamžicích naopak divadelně silně stylizovaný.

Zahraniční inscenátoři, kteří takto dílo uvedli už před dvěma lety v Anglické národní opeře v Londýně, ho zasadili do různě nasvěcovaného chladného funkcionalistického interiéru monumentálních proporcí. V něm se odehrávají osobní dramata i archetypální střety mužského a ženského vidění světa. Do této vážnosti se téměř vůbec nedostane záblesk humoru.

Lidé kolem hlavní hrdinky opery, slavné operní divy Emilie Marty, si správně uvědomí, že nabízený elixír života nechtějí. Opera ovšem nekončí katarzí jako minulá pražská inscenace hraná ještě před zhruba deseti lety, nýbrž marnou snahou hrdinky zbavit se receptu na zázračný nápoj života, který se stává jejím věčným prokletím.

Leoš Janáček: Věc Makropulos. Režie: Christopher Alden. Národní divadlo Praha.