Tři sestry přitahují slabochy (a též Divadlo na Fidlovačce)

RECENZE Čechovovy Tři sestry často potkává neradostný osud nejen ve hře. Jejich inscenace bývají mrtvě narozené děti, udušené úctyhodnou nudou nebo ambicí, která převrací smysl příběhu naruby. V pražském Divadle na Fidlovačce Irinu, Mášu a Olgu naštěstí nic z toho nepotkalo. Příběh tří mladých žen, jejichž touhy a sny narazily na strop všednosti, tu můžeme prožít v "obyčejné", ale sílu hry neumenšující podobě.

Osiřelé sestry uvězněné kdesi v provinciální pustině, kterou charakterizuje spíš než vzdálenost od "centra" malost ducha, tupost a banalita, sní o návratu do časů dětství, jež se jim jeví jako rajský svět rodinné harmonie a jiskřivého společenského života. Svou touhu zhmotňují v odjezdu: "do Moskvy!". Vize návratu do města zidealizovaného dětskýma očima je však víc doufáním, že vybřednou z bahna neuspokojivého života, v němž se bez lásky cítí neúplné a vykořeněné, než prahnutím po konkrétním místě.

Neveselé, trapné osudy

Inscenace Juraje Deáka se přibližuje předloze s respektem, ale sebevědomě. Neveselé, a dokonce svým způsobem trapné osudy tří sester i manželské a kariérní neštěstí jejich bratra Andreje sledujeme ve srozumitelném, psychologicky vyloženém tvaru. I když je jeho druhá polovina trochu škobrtavější (může být, že herci časem k dokonalé souhře dospějí), míří inscenace s jistotou k cíli - k obrazu tří okolnostmi vyčerpaných žen spojených v jedno groteskní klubíčko dodávající si pošetile naděje, že se konečně "něco" změní.

Scénografie (Milan David) nabízí prostor s typickým mobiliářem s nevnucující se elegancí. Jeho obrazivost spočívá více ve funkčnosti, v použití jednotlivých segmentů (paravany, skříň) v herecké akci než ve výrazném výtvarném názoru či výkladu.

Fotografické i textové pohledy "dovnitř" hry ZDE.

Secesní zdobnost i civil

Kostýmy Sylvy Hanákové v symbolické barevnosti na "neutrálním" pozadí hezky vyniknou. Od secesní, ale nijak přehnané zdobnosti se zjednodušují, zkracují a proměňují v civil téměř současný. Naznačují, že osud tří sester k nám putuje i historickým časem. Není to originální koncept, ale nakonec tenhle výtvarný prvek příjemně koření inscenaci, která s důvěrou spoléhá na herecké výkony. Právem, protože bez výjimky překvapují myšlenkovou ujasněností i vnitřní intenzitou.

Martina Randová hraje nejstarší Olgu, sebeironicky se uzavírající do krunýře povinnosti a nahrazující citovou prázdnotu dobrotou srdce. Využívají toho všichni. I doktor Čebutykin (Tomáš Töpfer), navenek hodný, pohodlný strejda, v podstatě alibistický sobec. V nádherně ženské Máše (Michaela Badinková) se pere loajalita k nemilovanému muži se snem o lásce i obyčejnou sexuální touhou. Její muž, profesor Kulygin (Daniel Rous), intelektuál místního významu, sice sám sebe přesvědčuje, že má nejlepší ženu na světě, jeho chtivá ruka ale klidně bere zavděk zadkem její sestry Olgy. A milovaný podplukovník Veršinin, tragikomická figura milovníka (Otakar Brousek ml.), na tom není o mnoho lépe. Sestry prostě přitahují slabošské muže.

Nebo si je "vyrábějí" jako svého měkkýšovitého bratra Andreje (Ondřej Brousek), předurčeného stát se po oplodnění potravou kudlanky - své ženy Natálie (Iva Pazderková). Jen nejmladší Irina (Zuzana Vejvodová) by snad byla s dětinským poručíkem Tuzenbachem (Marek Holý) šťastná - nemiluje ho, ale jejich svazek aspoň nic nepředstírá.

Frustrace poručíkova soka Soleného (Pavel Nečas) zhmotněná v ránu z pistole ničí i to. Na všech těch hereckých výkonech je krásné, že postavy berou do hry dispozice i jedinečnost svých interpretů a neztrácejí lidský rozměr, tedy i šanci na to, abychom jejich jednání a osudu, byť intuitivně, porozuměli.

A. P. Čechov: Tři sestry. Divadlo na Fidlovačce. Premiéra 15. 1., nejbližší repríza 10. 2.

Stránky divadla ZDE.

BEZ LÁSKY. Sestry (M. Randová, Z. Vejvodová, M8. Badinková) marně touží po jiném životě.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků