Je to jisté: Prodigy umřeli

Jedna z nejvlivnějších kapel devadesátých let nedokázala potvrzení o svém úmrtí oddálit. The Prodigy hibernovali už po vydání předchozího alba Always Outnumbered, Never Outgunned, ale druhou šanci si zaslouží každý. Jejich forma je sice stoupající, což potvrzuje i fakt, že nový singl Omen v Británii získal čtvrté místo, což znamená nejlepší výsledek od Breathe z desky Fat Of The Land, který v roce 1996 skóroval na čísle jedna. Ani to však nestačí na desku, která by vedle desek, které pro pop music něco znamenaly, nepůsobila komickým dojmem.

Retro šílenství je v plném proudu - to je první věc, která může pozitivnímu přijetí desky pomoci, druhou je, že se fanoušci svých legend neradi vzdávají a jen výjimečně se nechají přesvědčit, že jejich modla ztělesňuje sádrového muzeálního panáka. Jenže nahé retro má šanci uspět jen za předpokladu, že nové písničky sice nejsou inovativní, ale jsou silné a intenzivní. Když kapela, kterou kdysi definovala zloba a děsivé škleby, začne hrát v jádru uhlazeně, a drsně pouze na povrchu, je třeba se ptát, jestli má její fungování další smysl. Podobně je na místě se za myslet nad tím, co dělá v jedné ze skladeb bubnující Dave Grohl (ex-bubeník Nirvany, dnes Foo Fighters).

Omen - nejúspěšnější singl za posledních třináct let

x

Život tanečních hrdinů je dnes samá potíž

The Prodigy jsou ukázkovým příkladem úpadku taneční scény. Tu v polovině devadesátých let dokázali dostat i k lidem, kteří každý večer nepolykali tabletky extáze, tj. udělat z ní mainstream. Tato komunita v devadesátých létech vyhrála jackpot na originalitu a pokrokovost. Krom toho byla po hippies a punku dalším hnutím silně ovlivňující tehdejší mladé generace a v jistém momentu šlo více než o hudební žánr o lifestylovou filozofii. Stejná komunita o necelou dekádu později soutěžila na poli trapných recyklací a její elektronické modly se předháněly v tom, kdo svou minulost bude devalvovat nejvíce.

Od roku 2004 byli ve vedení právě Prodigy, králové tehdejší scény. Deska Always Outnumbered, Never Outgunned byla zvukovým monolitem, jež se snažil předefinovat slovo punk - plný hlasitých kytar a ničeho dalšího.

Aktuálním životem tanečních ikon se táhne dvojí problem. Jednak na nich chemické substance zanechaly takové následky, že to na kreativitu musí mít destruktivní dopad. Druhak jsou zakonzervovaní ve svých zažitých formulích, čímž připomínají vysmívané hardrockové či artrockové skupiny a umělce, jejichž pátá i třiatřicátá deska zní krom jemných nuancí naprosto totožně.

Když učeň učí profesora

Invader Must Die míchá starý rave a breakbeat a bohužel pro The Prodigy to nedělá lépe než desky loňských britských objevů Hadouken! a Does It Offend You, Yeah?. Prodigy na tento zvuk mají pochopitelně právo, protože je jejich. Ale podání mladých stars je čerstvé, plné čisté energie, nezakonzervované, nebere se vážně. Jejich mejdan je přirozenější.

Nejlepší skladby nových Prodigy - Run with the Wolves a Thunder - vytvoří iluzi chemického oparu 90s. Singly Hadouken! však vyvolají dojem, že se jedná o něco současného, a proto, v tento moment důležitého. Že se obojí stejně rychle rozplyne, pouze poukazuje na plytkost obojího. Ale v případě nových kapel jde o nadějný pocit, legendy jsou pak marné od začátku do konce. A navíc: když přijde čtyřicátník na party omladiny, těžko na ní nebude vyčnívat jako rachitik na mistrovství světa v kulturistice. Prodigy musí být nejlepší, v této kategorii jinou možnost nemají.

Run with the Wolves

x

Dance music nikdy nebyla o rozjímání nad rytmy, v jejím případě beaty, a jinými muzikálními fragmenty, nýbrž o iraconálním pocitu, podobnému tomu, jaký zažijete, když svůj sporťak na dálnici rozjedete do 270 km/hod. V tehle chvílích si myslíte, že celý svět patří jen vám. Tím pádem zde nemá nostalgie místo, protože je životu nebezpečná.

Invaders Must Die na ploše pětačtyřiceti minut nedělá nic jiného než cituje první desku Prodigy Experience, a zároveň debutovou desku † aktuálních tanečních jedniček Justice z Francie. Tedy krom obehrávání svých kořenů přežvýkává tvorbu kapely, jež vrátila taneční hudbu po kytarové invazi zpět do progresivních tanečních kruhů. Sám singl Invaders Must Die by za tohle byl přímo žalovatelný. Obecně vyvolává dojem podobný tomu, když vás někdo nutí pít Coca Colu bez bublinek.

Jinak řečeno, až budete pořádat domácí party, do playlistu zařaďte skladby Piranha, Thunder, Take Me to the Hospital, Run With The Wolves - minimálně na chvíli pro sebe vyvoláte čistou iluzi devadesátých let, ve kterých tančit a smažit znamenalo žít. Zbytek před svými dětmi chraňte. Nepřinutí trup začít se hýbat. A to je u taneční hudby dost... problém. Tímto hlasuji pro všeobecný zákaz placeb všech druhů.

http://www.theprodigy.com

The Prodigy: Invaders Must Die. Panther, 2009, 2. 3.

text: Benjamin Slavík (Živel, Rock&Pop)

x

• Diskuse
• Celkem 20 příspěvků