Babička pro mírně zvrhlé diváky. Film o potřebě dotyku

Ať už to byla marnost nebo marnivost, pětapadesátiletá básnířka a překladatelka Tamara Archlebová se jednoho dne rozhodla, že se pokusí protrhnout strašlivou logiku stárnutí a vydá se za dobrodružstvím s mladými muži. Motivů k tomuto "zoufalému" činu, jak rozkrývá dokumentární film Babička, bylo mnoho - odcizení s partnery-vrstevníky, pocit citové a dotekové prázdnoty, prosté zalíbení v mladém mužském těle, hledání blízkosti, pokus "prostě něco zkusit". Ale všechny spojuje jeden hnací motor: nekonečná touha po sebepotvrzování.

Hra, nebo perverze?

Dívat se kamerou na takové hledání, do něhož se prostřednictvím inzerátu na internetu přihlásilo 650 mladých mužů, si žádá silnou náturu a důvěru, točícího i natáčeného (profesoři zkoumající etiku dokumentárního filmu mají zase o čem přemýšlet). Nahlížet do soukromí, a to občas hodně intimního, znamená přijmout tuto "hru" nikoliv jako zábavné "číslo na koukání", nýbrž jako obecnější výzkumnou cestu do méně navštěvovaných vrstev existence, které obvykle zakrýváme před ostatními, hlavně pak před sebou.

Neplatí to jen pro tvůrkyni filmu, slovenskou režisérku Zuzanu Piussi, která ve filmu Babička také držela kameru, aby sledovala peripetie několik setkání Tamary a jejích internetových nápadníků. Totéž se žádá od diváka, protože pokud tento vstřícný krok neudělá, mohl by v něm film vyvolávat podivné pocity znechucení a odmítání perverze.

Lidský život - řečeno parafrází klasika tohoto "voyeurského" žánru v dokumentu, rakouského filmaře Ulricha Seidla - ale je podivnost a vždy tak trochu perverze, jakkoliv se tomu rozum normálně vzpírá. Právě proto má smysl ukazovat nahotu podivností skutečné existence, její krásu i ošklivost zároveň, a to se po seidlovském způsobu (i když přece jen poněkud ohleduplněji) děje i v Babičce.

Pod galerií RECENZE pokračuje

 

Další

Mačo, světák, koťátko

Není to jen Tamara, kdo se odhaluje. Spolu s ní je tu zástup podobně "postižených" lidí, lišících se od Tamary pouze tím, že jsou o třicet let mladší a mají jiné pohlaví. Bloudící mladí mužové chvílemi vyvolávají větší míru empatie či soucitu než Tamara. A jaké pestré typy se tu najdou: Zoufalec, který se bojí intimní blízkosti, proto se utíká ke kutilské aktivitě a televizi; Fantomas přesvědčený o tom, že jeho směšné sexuální diktátorství vyvolává v ženách orgastické nadšení; Krasavec, hledající ve starší ženě parádně vyleštěné zrcadlo; Mačo s lahváčem, který vyjadřuje zklamání přisprostlou agresivitou; Světák, muž, který už v tak nízkém věku poznal nejdůležitější životní pravdu, že za vším se mají hledat peníze; roztomilé a hodné koťátko s hlavou plnou dredů, jež se u starší ženy chce zaučit v sexuálních hrátkách a technikách.

Tamara jim poskytuje velkou míru pozornosti, někdy i něhy, ale nikdy se úplně nedočká toho, co sama podvědomě chce a co se během filmu postupně skládá ze skrytých či lépe viditelných náznaků. Přesto se nedá říct, že by Tamara byla zklamaná. Převládá pocit zisku z objevování, přesně ten, který díky filmu mohou zažít i diváci.

Experiment končí. Stylově - v posteli. Nikoli kvůli sexu, jak v jedné scéně u kuchyňského stolu přiznává Tamara, nýbrž kvůli mnohoznačné potřebě "někoho se dotýkat"...

Babička. Režie: Zuzana Piussi. SR/ČR 2009. Distribuce: Cinemart. Premiéra 26. 2.

Trailer

x

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků