Normal: Expresivní filmové hody, které dávají ve hru samu lidskost

Přízračná stylizace nového českého filmu Normal (především temná barva obrazu a s ním výrazně konstrastní světlo či pleť tváří), příběhu o sériovém vrahovi z přelomu třicátých let minulého století Petru Kurtenovi, vypadá zpočátku jako zbytečné přehánění. Příběh sám je přízračný až dost, a není mu třeba cokoliv přidávat. Kromě toho: stylizací se opouští lidský rozměr, "normál", který je kromě efektní filmové obrazovosti v centru režisérova zájmu.

Justus - učedník tělesnosti

Po několika desítkách minut začíná být zřejmé, že právě jisté odosobnění a vyzdvižení na "nerealistickou" snovou úroveň, dělá z filmu skutečnou úvahu o metafyzických základech lidské normálnosti. Centrální otázka - "rodí se zrůda, nebo se zrůdou teprve stává" - je najednou položena jako otázka nadlidská, do níž je kromě lidí z masa, krve a kostí zatažen i bůh jako projekce nevědomí.

Expresionistické přehánění - kromě barvy sem patří i vypjaté detaily některých vražedných scén, včetně zvuku, který dodává patřičnou dávku hrůzy - má asi ohromit diváka. Posadit ho do židle a vyrazit z něj emocionální nebo jinou tělesnou reakci. Ale ve druhém a důležitějším plánu - ale proboha, tohle je přece první plán, to hlavní, co chce režisér ukazovat - je tím otevřena cesta k přesahu "mimo film", k vystoupení ze žánru do úplně jiného světa, kam ve svých úvahách míří i hlavní hrdina snímku, obhájce vraha Justus Wehrer (Pavel Gajdoš).

Pod galerií recenze pokračuje

 

Další

Temný Düsseldorf

Justus - neboli ten, který se dotýká spravedlnosti - je muž nezkušený. Kurten, nevtíravým způsobem zahraný Milanem Kňažkem, se paradoxně stává jeho učitelem ve věcech lidských. Pomáhá mu poznat hloubku tělesnosti, a to doslova, takže proces stávání se zrůdou může mladý advokát pocítit přímo na sobě. A to z obou stran - chvílemi je tím, kdo za společnost říká ne; chvílemi tím, kdo zevnitř chápe, jak svůdné je drtit tělo a vraždit.

Kurten Justovi přibližuje sílu touhy, která je tím největším diktátorem. Naznačuje mu cesty odpuštění a vykoupení, jež nejsou nikdy rovné a logicky pochopitelné.

V jednom záhybu této cesty se zjevuje vykupitelka Marie (symboličnost jmen je děsivě přímočará). Dagmar Havlová, stylizovaná do podoby anděla, hraje lehce somnambulně a tuze. I její postproduktivní dikce je jakoby odjinud, ale právě taková asi měla, musela být. Je to přece jen člověk, který je s Kurtenem osudově spojen, ačkoliv dobře chápe hlubokou krutost jeho zločinů, soucítí s ním (i on se bojí, když mu po tváři přejíždí holičova břitva, i on chce žít, má-li těsně před smrtí). A to nemůže být než anděl.

Odvážná světelnost

Ale to vše je ve filmu režiséra Julia Ševčíka normální. Takový je svět lidí, takoví jsme my všichni, i když se tváříme jako svatoušci. Normal patří k nejodvážnějším českým projektům posledních let. Největší odvaha režiséra spočívá v tom, že se nestará o to, zda ho někdo nařkne z předvádění a umělé artistnosti, protože exprese, do níž zabalil náboženský thriller o podstatě lidského, s exhibicí nesouvisí. Roste totiž z bytostně "světelného" základu, z něhož čerpali němečtí expresionisté ve dvacátých letech, jen je barví moderními obrazovými prostředky.
 
Normal. Režie Julius Ševčík. ČR Makedonie. Premiéra 26. 3. Distribuce Bontonfilm.