Život a dílo Nikolaje Vasiljeviče Gogola 200 let od jeho narození

Gogol se narodil 1. dubna 1809 v rodině statkáře s vášní pro divadlo i poezii. V otcově divadle také Gogol hrál a do života si odnesl přesvědčení o svém talentu, ale i uměleckém poslání. Pokusil se prorazit jako divadelník, malíř i spisovatel, ale zpočátku neúspěšně. Nastoupil tedy jako státní úředník, což mu přineslo celoživotní odpor k byrokracii - ten se později odrazil v jeho Petrohradských povídkách. Svá nejslavnější díla napsal v polovině 30. let, tehdy také začal začal cestovat po Evropě - několik let např. strávil v Itálii.

Velký obdivovatel Alexandra Sergejeviče Puškina je považován za jednoho ze zakladatelů kritického realismu. Ceněná satira Revizor přinesla do ruského divadla propracované, věrohodné postavy a přesně zobrazila život provinčního města se všemi jeho zápornými stránkami. Chlestakov omylem považovaný za carského revizora a neváhající využit situaci ve svůj prospěch se stal divadelním pojmem.

Stejně kritický je i jeho slavný román Mrtvé duše. Odvaha nahlédnout omezenost a krutost statkářů a problémy ruské společnosti, stejně jako přesnost a detailnost prostředí a lidských typů mu zajistily místo v análech literatury.

Mezi pochybnostmi a literaturou

Gogol byl břitkým kritikem vládnoucího systému, odsuzoval nevolnictví, lidskou bídu a utrpení. Od 30. let ovšem trpěl depresemi a pochybnostmi o tom, zda naplnil své poslání. V záchvatu trudnomyslnosti například spálil několik svých rukopisů. Nikdy tak nedokončil druhou část Mrtvých duší, kterou spolu s první knihou několikrát přepisoval, ale nakonec zničil několik dní před svým skonem. Zemřel 4. března 1852 v nedožitých 43 letech.

Gogol spolu s představitelem romantismu Alexandrem Sergejevičem Puškinem do jisté míry poskytl základ ruské literatuře tehdejší doby, která je ze všech světových literatur 19. století považována za nejlépe a nejpřesněji odrážející stav tehdejší doby. To díky schopnosti vtáhnout čtenáře velmi výstižným a poutavým způsobem do podstaty děje a samotného prostředí, ať už vyšší společnosti, která byla protknuta výraznou přetvářkou, nebo mezi spodinu, která dennodenně musela řešit existenční problémy.

Ruská literatura tehdejší doby tak v mnohém dokázala překonat svůj velký vzor - společenské centrum Paříž. Rusko jako by se odráželo v zrcadle Paříže a celé Francie, a to nejen v životě tehdejší smetánky, ale rovněž i v ruských románech. Samotní ruští spisovatelé byli totiž francouzskou literaturou nebývale ovlivněni. Měla pro ně punc něčeho vyššího, něčeho, čemu by se tehdejší Rusko mělo přiblížit.

Z Gogolových souputníků připomeňme ještě Lva Nikolajeviče Tolstého (1828-1910) a Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821-1881). A právě tato doba je literárními kritiky považována za nejproduktivnější a především nejkvalitnější období ruské literatury. Dle názorů části literárních kritiků totiž pozdější ruskojazyčná literatura 20. století - i díky přítěži komunismu - kvalit svých předchůdců už nedosáhla.

• Diskuse
• Celkem 7 příspěvků