Plakát v Evropě: Staré tisky krásně lžou o idylických časech

Starý plakát - krásný plakát. V dobách, kdy pouliční poutače maloval Toulouse-Lautrec, Gustav Klimt nebo Alfons Mucha musely být městské ulice nádherné. Utvrzují nás v tom historické výstavy, například ta, která začíná dnes v Clam-Gallasově paláci v Praze. Přehlídka, která potrvá do 7. června, má název Plakát v Evropě/Evropa na plakátech a pochází z největší české sbírky plakátů - z Uměleckoprůmyslového muzea.

Idylický dojem je však zavádějící. "Lautrec namaloval sedm velkých plakátů za sedm let," snaží se autor výstavy Petr Štembera přiblížit realitu z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tehdejší města podle něj nebyla zásluhou plakátů krásnější, poutače, které se zpočátku lepily všude - třeba i na fasádu domů - měly většinou velmi ubohou vizáž. "Těch uměleckých bylo sotva pár procent," přesvědčuje Štembera.

Přeceňované plakáty?

Umělecké kvality plakátové produkce se překvapivě přeceňovaly již na konci devatenáctého století. Především ve Francii se konaly výstavy nejlepších "kousků", psaly o nich dobové časopisy, nadšenci je sbírali, či s nimi obchodovali. Našel se dostatek myslitelů, kteří v plakátech viděli nástroj vzdělání.

Současně se objevovaly i střízlivější hlasy. "Plakát tady není proto, aby vzdělával a kultivoval něčí vkus; je tady proto, aby prodal to, co je třeba prodat, a ne proto, aby podporoval nějaké (nové) umělecké směry," prohlásil kolem roku 1900 vídeňský úředník Viktor Mataja, kterého cituje autor výstavy v doprovodném katalogu.

Nové umělecké směry se přesto na plakátech promítly, na jejich rozpoznání staví i pražská výstava. Uměleckoprůmyslové muzeum má sice silné zastoupení pouze české a také rakouské a německé provenience, nechybějí ale ani ukázky francouzských plakátů od nejvýznamnějších tvůrců.

Pod galeríí pokračujeme

 

Další

WM (Walter Mallyon)

Theatrophone a Josephine Bakerová

Na výstavě, kde nejmladší plakát je z roku 1935, jsou práce podle návrhů Toulouse-Lautreka (divadelní plakát), vídeňského modernisty, který se jako první začal vymezovat proti secesi Gustava Klimta (pozvánka na výroční výstavu), i třeba ve své době velmi populárního grafika Julese Chéreta.

Chéretův plakát z roku 1890, na kterém je zobrazena secesní dáma poslouchající Theatrophone (přímý přenos z divadelního představení), je v expozici umístěn vedle velmi podobného plakátu Luďka Marolda, na němž dáma s vysokým kloboukem telefonuje. Podobnost Maroldova plakátu se slavným Francouzem je podle Štembery náhodná, český malíř neměl důvod opisovat. "Nicméně ze svého francouzského pobytu přinesl do českého plakátu, který byl v té době příliš složitý, jednoduchost a přehlednost," tvrdí Štembera. Přehlídka podle jeho výběru ukazuje nejen plakáty v secesním či modernistickém stylu. Poněkud překvapivě se do nich promítá také akademismus.

Pozvánka na Všeobecnou zemskou výstavu v roce 1890 od Vojtěcha Hynaise tak trochu připomíná jeho slavnou oponu v "Národním".

Na výstavě jsou i kuriozity. Například plakát inzerující bambusové kolo, pozvánka na představení největšího muže nebo reklama na první belgickou samoobsluhu. Je tu i ikona nočních podniků, nahá tanečnice Josephine Bakerová.

Krém a čokoláda. Pestrobarevný Mexičan od Francouze Eugéne Samuela Grasseta lákal v roce 1891 ke koupi čokolády. Hororově bledá dívka na plakátu Itala Marcella Dudoviche zase slibovala v roce 1923 věčnou svěžest s krémem Venus Bertelli.