Douglas Gordon: Zidane mě neodmítl

Hemžení před vernisáží v pražské galerii Dox provází angličtina. Chystá se tu velká výstava hvězdy současného umění, Douglase Gordona, třiačtyřicetiletého Skota, který v roce 1996 vyhrál prestižní Turnerovu cenu a hned další rok také hlavní cenu na Benátském biennale. Od té doby vystavuje v nejrespektovanějších galeriích světa. Jeho první česká výstava, nazvaná Krev, pot a slzy, začne zítra.

Gordon, který shodou okolností v Praze vystavuje paralelně s další uměleckou superstar - Damienem Hirstem (Galerie Rudolfinum), proslul například variací na Hitchcockovo Psycho, které roztáhl do čtyřiadvacetihodinové projekce; dokumentem o fotbalistovi Zidanem nebo videem slona, který v galerii předstírá mrtvého. Na pražské výstavě (potrvá do 27. září), nechybí žádná z těchto prací. Zidanovský dokument bude promítat Bio Oko od 18. do 20. června.

Mezi chlápky, kteří v Doxu instalují videoprojekce a další díla, se ztrácí nevysoký muž s vyholenou hlavou - autor sám. "Za chvíli jsem u vás," říká jeden z nejžádanějších evropských umělců a leze po kolenou za hradbu obrazovek, aby upravil zvuk svých videofilmů. Ještě než si přisedne v galerijní kavárně ke stolku, zatváří se rozpačitě nad zjištěním, že přišel také fotograf, aby pořídil jeho portrét. "Budu se stydět," řekne zcela vážně umělec, který přitom někdy čelí i papparazziům.

Sportujete?
Moc ne, už jsem starý ale hodně jsem hrával fotbal a jezdil na kole. Mockrát jsem se zranil, prodělal jsem operace zad. Už nejsem takový atlet, jakým jsem býval.

Ptám se proto, že mě zajímá, proč jste si pro svůj portrét člověka 21. století vybral právě legendárního francouzského fotbalistu Zidaneho.
Vymysleli jsme to spolu s Philippem Parrenou. Oba milujeme fotbal, chtěli jsme natočit netradiční dokument. Natáčeli jsme během jednoho zápasu. Chtěli jsme zachytit pracujícího muže, který inspiruje hodně lidí. Nechtěli jsme mu dělat reklamu, ale on je záhadný. Portrét má být vždycky pravdivý a zároveň záhadný.
Není v tom také ironie, prohlásit fotbalistu za muže století?
Ne, není. Je to monumentální portrét.

Chtěli jste jenom Zidaneho, nebo jste měli i alternativy?
Ne, musel to být on. A nebylo vůbec snadné se k němu dostat. Začali jsme v roce 1996, když Zidane hrál za Juventus, pak přešel k Realu Madrid a my jsme museli začít znovu. Trvalo to skoro šest let, než jsme se dostali do situace, kdy jsme mohli mluvit přímo s ním. Nechtěli jsme k němu jít přímo, hledali jsme speciální příležitost. Věděli jsme, že by nás mohl velmi snadno odmítnout.
Ale nakonec vznikl celovečerní film, který se promítal dokonce na mezinárodním festivale v Cannes. Přitom to je spíš konceptuální dílo než skutečný, celovečení film, nebo ne?
Viděla jste to?

Ano, na You Tube.
No jo, ale to se musí vidět v kině na velkém plátně, v sále s pořádným zvukem. Sice tam není moc děj, ale dějí se tam drobné zápletky a má to všechny filmové atributy. Je to skutečný film.

Jaké jste měl filmové recenze a jaké byly reakce diváků?
Velmi dobré. Od sportovních fanoušků i od filmařů. Výtvarní kritici už tak nadšení nebyli. Ale máme i verzi pro galerie.

V čem se liší?
V galerii jsou vedle sebe dvě projekce. Vedle filmu sestříhaného z šestnácti kamer pro kino, běží synchronně pohled na to samé ale jen jednou kamerou z jednoho místa. V galerii se dá zkrátka dělat víc věcí než v kině.

Co se vám vlastně na Zidanem tolik líbí?
Je to zvláštní hráč. I když je obklopený spoluhráči a osmdesáti tisíci řvoucích diváků, je velmi osamělý. To je pocit, který se dá přenést i mimo fotbal.

Ve vašem filmovém štábu bylo několik velmi slavných kameramanů, hlavní byl Darius Khondji, který natočil film Sedm, mezi dalšími byli kameramani režiséra Olivera Stonea nebo Martina Scorseseho...
Jakmile jsme získali Darijuse, nebylo těžké přesvědčit i další věhlasný lidi, nakonec včetně samotného Zidaneho. Získali jsme také několik skvělých sportovních kameramanů.

K takovému týmu asi pomohlo i to, že jste "ten proslulý umělec", který vyhrál Turnerovu cenu...
Jo. To je teď moje jméno, Turnerova cena.

To zní trochu zklamaně. Nelíbí se vám sláva? Sledují vás třeba paparrazziové?
Někdy ano. Ale já vedu velmi klidný život v Berlíně. Moje děti vůbec nevědí, že jsem slavný. Vypadá to oslnivě, ale ve skutečnosti normálně doma uklízím a tak. Jsem Skot, a ti vždycky zůstávají nohama na zemi. Svět celebrit je na hovno. Je to dobré na to, že dostanu lístky na fotbal. Dostal jsem se na mistrovství Evropy, to bylo dobré.

Na pražské výstavě je vaše Čtyřiadvacetihodinové Psycho, projekce filmu Alfreda Hitchcocka zpomalená na celodenní stopáž. Nedávno jste však tenhle váš koncept z devadesátých let ještě vylepšil a Praha je po Washingtonu první místo, kde remake od zítřka vystavujete...
Jsou to dvě paralelní projekce filmu Psycho. Jeden film běží popředu, druhý pozadu, takže v určitém bodě se děje střetnou. Musíte ale počkat jedenáct hodin a padesát devět minut.

Ve které scéně se to stane?
Hned po scéně ve sprše. Na jednom plátně vidíte jak se schyluje k vraždě a na druhém oběť vstává.