Magdalena Čechlovská: Černý a Goliáš

Do začátku vernisáže chybí necelá hodina, v nové pražské galerii Dvorak/sec rotují novináři se skleničkami v rukou kolem šesti vystavených objektů. Ty tvoří první českou výstavu Davida Černého po sedmi letech. "Vůbec tomu neříkejte výstava, jsou to mý starý věci, náhodně seskupený, nemá to žádnou koncepci," rozčiluje se umělec, hned jak se zpožděním dorazí. Nazlobené ironické nebo jednoslovné a hlavně hodně nespisovné odpovědi jsou nejčastějším způsobem komunikace Černého s novináři. Ale rozhovor skoro nikdy - nejste-li zrovna redaktor Práva - neodmítne, na to je příliš zvědavý. Možná ani ne tak na novinářské otázky, jako na vlastní odpovědi a na reakce, které vzbudí.

Tentokrát má ale smůlu. Jeho kamarád ze základní školy, historik umění Tomáš Pospiszyl, to "seskupení" nazval také výstavou. V právě vydané monografii s názvem Promrdané roky III, která je třetím aktualizovaným vydáním publikace z roku 2000. Po letech, kdy Černý pracoval hlavně v zahraničí, jako by vyhlásil poslední půlrok za svou českou sezonu.

Trochu větší věci

Důvody, proč Černého práce vznikají víc jinde než doma, jsou zřejmé: není galerijní typ, chystání výstav ho nebaví. Raději dělá projekty "na svou pěst", pokud možno obřích rozměrů a do veřejného prostoru. Takové zakázky přicházejí zatím spíš z ciziny.

Pro americké město Charlotte vytvořil předloni Metalmorphosis, čtrnáctitunovou kovovou fontánu - hlavu. Obří busta je sestavená z vodorovných prstenců, které se jednou začas nesouměrně roztočí. Hlava tak ztratí svůj tvar, po chvíli se ale ve velké rychlosti znovu složí. "Mám pocit, jako bych byl uprostřed nějakého filmového triku," popisuje iluzi Pospiszyl.

Jako fantaskní sen převedený do reality bez pomoci hollywoodských trikařů působí i další Černého realizace. Růžové plastikové auto v "životní" velikosti se samo řídí po rotterdamských ulicích - chlápka s dálkovým ovládáním v blízkosti auta si z ohromených chodců a řidičů nikdo nevšimne.

Pár nápadů vymyslel David Černý i pro český veřejný prostor. Kromě starších proslulých prací (růžový tank z roku 1991, černá mimina lezoucí po žižkovském vysílači a polystyrenový svatý Václav, sedící na chcíplém, hlavou dolů visícím koni) postavil David Černý za posledních šest let v Česku jen tři sochy.

Pro Liberec vymyslel autobusovou zastávku - cestující čekají na svůj spoj pod obřím stolem, prostřeným k podivné hostině. Na talíři vedle masožravé rostliny leží lidská hlava. Pro Hegertovu cihelnu v Praze zkonstruoval fontánu ve tvaru mapy České republiky, ve které stojí dva muži a močí. Mechanismus má být naprogramován tak, že stačí poslat SMS s krátkou větou, kterou pak sochy napíšou proudem "moči" na hladinu. Třetí dvojsoší je ukryto na zahradě Galerie Futura v Praze. Ke dvěma vystrčeným laminátovým zadkům na několikametrových nohou jsou přistaveny žebříky a za velkými "řitními" otvory běží filmová smyčka, na které se dva gumáci - Václav Klaus a Milan Knížák - navzájem krmí kaší.

"Já dělal vždycky svý věci trochu větší. Zdálo se mi to dobré - i proto, že jsou tím pádem neprodejné. Který idiot by si takovou pitomost dal kamkoliv? To by musel být fakt magor," prohlašuje David Černý a je těžké rozeznat, jestli svou frajerskou pózu myslí vážně. Jako by svými neomalenými řečmi testoval své okolí. A okolí vždycky nepromíjí, neakceptuje, tak jako Černého furiantství přijal Václav Havel v roce 2000. Tehdy se Černý poprvé pohádal s Knížákem při instalaci svého díla - červeného auta zavěšeného na háku jako kus masa - pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Černý cenu vyhrál, ale odmítl při ceremoniálu vstoupit do Veletržního paláce, odkud ho Knížák vyhodil. Václav Havel, který tehdy cenu předával, za ním vyšel na chodník a ceremonie proběhla nakonec tam.

Nekompromisní vystupování mu ale párkrát neprošlo. Nedohodl se například na realizaci pomníku obětem druhého odboje na pražském Klárově. Důvodem nebyla jen Černého radikální antipatie ke komunistům, ale i nedostatečné vlastenectví, projevené například v rozhovoru pro Nedělní svět. Na otázku, jestli o pomníku uvažuje jako o pokloně národu, odpověděl, že národu ani trochu, jen konkrétním lidem, kterým by neříkal hrdinové, ale spíš neposranci.

V Černého "české sezoně" nejvíc zapůsobila samozřejmě Entropa. Osmitunová plastika pro budovu Rady Evropy v Bruselu opředená mystifikační historkou o spolupráci s evropskými umělci získala Černému jednoznačně sympatie veřejnosti. Umělec ale ukázal i svoje limity, když se podvedené vládě omlouval a zrazoval tak svoje dílo - tím byla především ona mystifikace, nikoli socha. Entropa bez mystifikace je jen recyklací starších Černého skládaček (dvě z nich visí v galerii Dvorak/sec), technicky sice dokonalejší, jinak ale příliš utopená ve snaze demonstrovat kýč kýčem.

Zatlučené sny

V úvodu zmiňovaná monografie odkrývá velkou nervozitu, která výrobu Entropy provázela. "Do ateliéru v Meet Factory chodí návštěvy z nejvyšších míst, ale nepodlehnou ani stínu pochybností. Zato Davidovi začíná Entropa přerůstat přes hlavu. Vše musí zvládnout technicky, produkčně, navíc s vědomím, že se to dříve nebo později provalí. Hádáme se, kdy mystifikaci odhalit. S Krištofem si myslíme, že by se to mělo udělat ještě před instalací vlastní sochy, David je proti, chce dál zatloukat," vzpomíná v knize Pospiszyl, který s umělcem Krištofem Kinterou na Entropě spolupracoval.

Černého radikální přístup se ukázal být "správný". Poprask by totiž nikdy nebyl tak velký, kdyby provalení mystifikace neproběhlo v přímém mediálním přenosu a kdyby si jej nemohla "detektivně užít" sama média. O to překvapivější proto byla umělcova reakce: vyšlo mu všechno, přesto vypadal zaskočeně, na tiskové konferenci před bruselskou vernisáží, kdy se o mystifikaci už několikátý den psalo, působil nejistě, obtížně hledal slova. Tiskovku zachraňoval výřečnější Pospiszyl. Černý svou nejistotu později vysvětloval velkou únavou a zraněným ramenem, jeho nečekaná křehkost už ale byla odkryta.

David Černý je především intuitivní umělec, který si vysní stovky absurdních situací a nápadů, když ale něco z toho po obrovském vypětí při realizaci nakonec pronikne do reality, je překvapený. Tyhle obyčejné rozpaky zastírané nevrlostí a vzteklounstvím mu ale získává kredit u těch, na které neplatí Černého obvyklé frajerství. Není šoumen, bavič, který hraje jen na efekt a umí včas ustoupit.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků