Protektor. Jaký je film Marka Najbrta z éry protektorátu?

V kontextu současné české kinematografie je nový film Protektor díky dotažené stylizaci a vygradovanému dramatickému příběhu výjimečným dílem. Snímek, který se odehrává v éře protektorátu, sleduje proměňující se vztah mezi mladými manžely uprostřed dramatické doby. Ta změní jejich kariéry, morálku i všechna jejich dosavadní přesvědčení.

Tvůrci filmu se přitom při výrobě museli potýkat s nižším rozpočtem, než plánovali. Podporu odřekl německý koproducent a Protektor tak přišel o 15 milionů korun. Celkový rozpočet filmu nakonec činí 50 milionů. Část ztráty vyrovnal vstup tuzemských postprodukčních společností UPP a Soundsquare a větší částka od Fondu kinematografie. Kvalitnější mediální podporu slibuje i další koproducent, Česká televize. Nižší počet natáčecích dnů však na výsledném díle, druhém celovečerním filmu Marka Najbrta, není znát.

Hlásná trouba říše

"Hezký věci chtějí lidi pořád," řekne v úvodu filmu producent zálibně nové hvězdě, herečce Haně. Jenže se mýlí - druhá světová válka právě začíná, v Československu je nastolen protektorát a Hanina kariéra se začne hroutit. Hana je Židovka a stane se obětí perzekuce jako statisíce dalších. Na výsluní se místo ní dostává její manžel, rozhlasový redaktor Emil Vrbata jako nový nejpopulárnější hlas Československého rozhlasu. Hana se užírá v soukromí bytu, Emil se zatím stává "hlásnou troubou říše" - jeho postup se ale neobejde bez kompromisů, nerovného boje s cenzory a kolaborantských tendencí - a manželství se Židovkou je jen na překážku.

Najbrt na Protektorovi stejně jako na svém debutu Mistři spolupracoval se scenáristy Benjaminem Tučkem a Robertem Geislerem. Pečlivá příprava je na výsledku znát a hraje si i s řadou paradoxních situací, jako jsou židovské promenády po hřbitově či scénka s německým cenzorem v roli Mikuláše. Stejně promyšlené je ale i formální zpracování. Najbrt ve spolupráci s kameramanem Miloslavem Holmanem potlačil barevné odstíny do jemně sepiového odstínu, více hrál jen se symbolickou červenou barvou.

Bicyklové metafory

Stylu protektorátní kinematografie odpovídá herecká stylizace, svícení i snímání, samozřejmostí je také pečlivá výprava a velké kouzlo má i hudba od kapely Midi Lidi. Najbrt zdařile buduje tísnivou atmosféru, zejména ve vyhrocených situacích, kdy hrdinové musí volit, jak se v daném okamžiku zachovají. Fakt, že ústřední party tu téměř bez výjimky ztvárnily méně známé tváře, napomáhá autentickému dojmu, neokoukaná Jana Plodková i minimalistický Marek Daniel jsou skvělí v každém momentu, stejně jako Jan Budař, Klára Melíšková, Jiří Ornest a mnozí další. Herci poněkud překvapivě mluví mimo svá oficiální vystoupení ryze současným jazykem, přesto věty jako Poláškovo "je to tady nějaký chcíplý" nepůsobí nepřirozeně.

Výsledkem je kompaktní, po všech stránkách detailně dotažené dílo, které až v druhé půli na čas ztrácí tempo a motá se v kruhu všech bicyklových nedorozumění. Bicyklové metafory jsou ve filmu uvozené úvodním Hitlerovým citátem "Čech je cyklistou, který se nahoře hrbí, dole však šlape", následně rozvíjené v grafických intermezzech a podpořené i zmínkou o bicyklu jako symbolu "kola dějin". V něm se Protektor rozhodně neztratí.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků