Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého v DOXu představí rozložený panelák či vzkazy na zdi

Představení finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého

Petra Herotová (1980)
Jejím oblíbeným tématem je například hledání vlastní identity. V Doxu vystavuje svérázný sociologický portrét své jmenovkyně. "Je to studie Petry Herotové a současně je v tom skrytá i moje historie," říká umělkyně. Se svou jmenovkyní si dlouho dopisovala a také se s ní setkala. Ze vzájemného poznávání vyplynuly i velmi podobné osudy obou dívek. "Výstavou to určitě neskončilo. Petra přišla i na vernisáž. Považuju jí trošku za svojí sestru."

Tomáš Džadoň (1981)
Rád spojuje prvky lidové architektury, socialistického modernismu a současné doby, z čehož vznikají absurdní koláže. Jeho finálovým objektem je maketa rozebraného panelákového bytu - svého domova. Estetická stavebnice má reálné rozměry, včetně detailů oken a balkonu. "Je to rozebrané, protože věc, jako je rodné místo si prostě nemůžu vyrobit," říká Džadoň. K estetice paneláků se vrátil už několikrát. "Společnost přijde na to, že panelové domy nebyla špatná myšlenka, i když technicky nedokonalá. Paneláky zvýšily mnoha lidem životní úroveň."

Jiří Franta (1978) David Böhm (1982)
Setkali se v ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské AVU. Společně vytvářejí nástěnné malby. Pohrávají si s významy fresek,které kombinují s instalacemi a textem. "Náš projekt má název 58 let, protože soutěž je omezená věkem a tohle je náš věk dohromady," říká Böhm. Nástěnná kresba připomíná mapu fiktivní země, tuhou vykreslená obří skvrna je však automatická kresba, autoři jen mechanicky vypotřebovali osmapadesát tuh.

Druhou stěnu umělci popsali krátkými větami, osobními promyšlenými vzkazy: "O čem může člověk říct, že tomu rozumí?" Labyrint moudrostí je však neviditelný. Na bílé stěně se objeví teprve tehdy, když na ní divák posvítí baterkou.

Alena Kotzmannová (1974)
Nejčastěji vystavuje fotografie, které navazují na klasiky české fotografické školy. Pro finálovou výstavu připravila loď s malou stavbou, připomínající archu. Na zrezavělé spodní části vystavěla domek s oknem ozdobeným muškátem. Svůj objekt prý nejlépe vystihuje citát z díla Michela Foucaulta: "Loď je plujícím kusem prostoru, umístěním bez místa, které existuje samo od sebe, které je samo v sobě uzavřené a současně je vydáno napospas nekonečnu moře..."

Jiří Skála (1976)

Nebojí se pouštět do uměleckých pokusů. Stále víc se odpoutává od jazyka výtvarného umění a směřuje k experimentálním formám literatury. Na výstavě kombinuje sérii textů a videí. Jsou to paradokumentární příběhy či fiktivní dopisy, které nazývá beletrií. "Je to takové vypisování, nechci být doslovný, ale píšu o tom, co si myslím o současném umění," říká Skála, podle kterého je text demokratickým způsobem vyjádření.  "Text dosud není pro obchod s uměním zachytitelný. Je nezpeněžitelný," dodává Skála, který si pohrává "s absurdností slov" podobně jako experimentující básníci z 60. let.