Jamie z The xx: Naštěstí jsme chodili do špatné školy, a tak jsme začali hrát

Křehké popové písně odřené až na kost, které promlouvají k posluchačům holými emocemi, jsou doménou oslavovaného debutu londýnské kapely The xx. Ta patří mezi největší hudební objevy letošního roku.

Zasnění The xx se vymykají všem žánrovým škatulkám a připomínají stejně Joy Division jako Massive Attack. "Většinu hudby, která nás inspiruje, stahujeme nelegálně z internetu," přiznává bubeník The xx Jamie Smith. Kapela dnes zahraje ve strahovské Sedmičce.

HN: Když jsem poprvé zkoušel zjistit něco o The xx na internetu, vyhledávač našel jen spoustu pornostránek. Dali jste si záměrně jméno, které se na Googlu nedá najít?
Jméno je schválně nejasné a tajemné. U těch, kteří ho uvidí poprvé má budit zájem. Vypadá pěkně a také rezonuje s minimalistickou estetikou našich písní. Jméno byla jedna z prvních věcí, na které jsme se dohodli.

HN: V počátcích se o rozruch kolem The xx staral hlavně internet. Jak jste vnímali tuto "virtuální" pozornost?
Lidem na webu vděčíme za hodně, protože nastartovali naši kariéru. My sami jsme fanoušci internetu a spoustu hudby, kterou máme rádi a která nás inspiruje, jsme našli na MP3 blozích anebo agregátech.

HN: Znamená to, že fandíte sdílení hudby?
Ano. Díky internetu přestali posluchači být poslušnými loutkami nahrávacího průmyslu. MP3 způsobilo v hudebním průmyslu obrovskou revoluci a pozitivním způsobem ovlivnilo to, co se v hudbě v současnosti děje.

HN: Jak jste ale sami reagovali, když jste se dozvěděli, že vaše deska prosákla na internet tři týdny před vydáním?
Řekli jsme si, že je to normální a že je to vlastně dobře. Vůbec jsme netušili, že album bude mít takový ohlas. Teď jsme rádi, že ho díky internetu může slyšet co nejvíce lidí a věříme, že komu se líbí, ten si ho pořídí na CD.

HN: Vaše hudba se dá žánrově těžko zařadit. Ze všeho nejvíce je v ní slyšet široké spektrum inspirací a vzorů, které se rozprostírají napříč žánry a časem. To je něco velmi specifického pro naši dobu. Může za to také internet?
Určitě. Posloucháme neuvěřitelné množství desek a v kapele máme naprosto odlišné názory na hudbu. Výsledek je pak kompromis, v němž se setkávají naše hudební záliby.

HN: Poznávacím znamením vašich písní je intimní pěvecký dialog mezi Oliverem Simem a Romy Madley Croftovou. Často to působí jako milenecká hádka zaslechnutá přes zdi z vedlejšího bytu. Kde se vzal tento nápad?
Oliver a Romi vyrostli společně a byli si vždycky hodně blízcí jako přátelé. Když začali dělat společně hudbu, ani jeden z nich nechtěl stát u mikrofonu, protože jsou velcí nerváci. A tak se dohodli, že budou zpívat dohromady. V posledních třech letech spolu trávíme hodně času, a tak se v hudbě odráží i napětí uvnitř skupiny. Někdy naše písně skutečně zní jako zhudebněné hádky.

HN: Členové The xx se potkali na Elliottově střední škole v londýnském Putney, kde studovali také další výrazné postavy současné britské hudby jako Hot Chip, Burial nebo Four Tet. Jak je možné, že tato škola vyprodukovala tolik originálních muzikantů?
Na téhle škole je zvláštní jen to, že je docela špatná a nic moc se tam neděje. A tak studenti začnou dělat to, co jim přijde nejpřirozenější, což je pro většinu z nich hudba. Učitelé dávají žákům hodně svobody a nikdo se moc nestará o to, co se děje v kroužcích. Možná proto odtud vzešlo tolik hudebníků.

HN: Chodíte zásadně oblečení v černém? Souvisí to nějak s melancholickou náladou vašich písní?
Asi to bude tím, že moc nesledujeme módu a černá je nejbezpečnější barva. Jsme od přírody introverti a nikdo z nás nechtěl vystupovat z řady. A tak jsme nakonec všichni skončili v černém.