Výstava Za svobodu! má svou šedí šanci přilákat maximálně školní exkurze

Jako hnízdo pochytaných krys stojí dnes tyto osoby před soudem...," hřímá prokurátor Urválek z archivního filmového záznamu. První sál výstavy Za svobodu! Be free! je vytapetován červeně a dobře ilustruje agresivitu padesátých let.

Národní muzeum v Praze včera otevřelo svou první autorskou přehlídku na novém působišti - v budově bývalého Federálního shromáždění, pozdějším sídle Rádia Svobodná Evropa.

Výstava je umístěna do někdejších kuloárů Sněmovny lidu. "Tady se parodovala hra na demokracii, také tu byla zrušena vedoucí úloha strany," říká ředitel muzea Michal Lukeš, který se při tiskové konferenci postavil za řečnický pult "ohmataný" desítkami politiků - aby tím připomněl, že "obsah výstavy je úzce propojen s budovou samotnou". To ale lze jen těžko přehlédnout.

Tvůrci výstavy se nechali geniem loci až příliš strhnout, jako by se báli do expozice otisknout nějakou současnou stopu. Bezbarvé komentáře na panelech nedočtou ani dospělí návštěvníci, natož mládež, které je prý výstava určena především. Svým jednoznačným výkladem berou chuť o věcech přemýšlet, příliš zjednodušují.

Disident v telefonní budce 

Šťávu a "komplikovanost" výstavě přinášejí jen samotné exponáty, vedle propagandistických atributů - plakátů s karikaturami kapitalistů a emigrantů, dobového tisku či uniforem - tu jsou protistátní, disidentské či prostě lidové výtvory - samizdatem vydané knihy, replika Lennonovy zdi ("nechte si Lenina, my máme Lennona"), letáky zastrkané v lahvi (s americkou vlaječkou a pozdravem od amerického lidu v češtině) nebo letáky posílané vzduchem na jednoduchých balonech.

Na ty mělo patent Radio Svobodná Evropa, která tak nejen na radiových vlnách, ale i "letecky" šířila necenzurované zprávy. Radio Svobodná Evropa se postaralo o řadu exponátů: v omšelé telefonní budce, jaké stávaly na ulicích v osmdesátých letech, je slyšet autentická nahrávka. Disident Stanislav Devátý diktuje prohlášení o svém soudním procesu. Spolupracovnice rádia žijící v Mnichově Libuše Čeřovská takto sbírala materiály do vysílání.

Nedotýkat se!

Nechtěným souzněním výstavy s dobou, která všechno kontrolovala, hodně zakazovala a málo povolovala, jsou nepřehlédnutelné cedulky "nedotýkat se". Výjimkou je koutek s tiskovinami ze šedesátých let, které si lze prolistovat.

Časopis MY66 například přináší ohlasy na stále slavnějšího krále protestsongů Boba Dylana nebo podrobnou studii o rodinných zvyklostech v Bulharsku ("s patriarchálním stolováním se už nesetkáme", referuje autor o rozvoji bulharských domácností, ve kterých i ženy chodí do zaměstnání a rodiny se tak stravují v závodních a školních jídelnách).

Ohrádka obžalovaných

Výstava Za Svobodu! je tradičně seřazena chronologicky, každý oddíl má svou dominantu. V červené místnosti reflektující padesátá léta je to filmový záznam z procesu s Rudolfem Slánským a spol. Před plátnem je nainstalována i ohrádka s prošoupanou podlahou, na které stáli obžalovaní ze zmíněného procesu.

Část patřící sedmdesátým létům je šedivá, dobové fotografie jsou vidět za okny "paneláku". U stropu běží filmový záznam s projevem Milouše Jakeše proti chartistům nebo záznam z tiskové konference s komunistickým agentem Pavlem Minaříkem.

Již známé exponáty

Poslední desetiletí diktatury symbolizuje Lennonova zeď a také zeď berlínská, z jedné strany počmáraná graffiti. Nechybí očekávaný happy end - koutek vytapetovaný logem Občanského fóra, portrét Václava Havla a fotografie z demonstrací.

I když výstava ukazuje několik jedinečných dobových věcí, jako celek působí neoriginálně. Většina exponátů už byla za dvacetiletí svobody nejednou vystavena (politické plakáty, výstava o médiích, životní styl 70. let atd.). Národní muzeum tak tentokrát připravilo jen dějepisnou výstavu pro školní exkurze.