Annie Leibovitz ve Vídni vystavuje více soukromých fotografií než snímků celebrit

Annie Leibovitz fotí nejslavnější americké tváře tak dlouho a tak dobře, že se už sama stala celebritou. I fotografie z jejího soukromí jsou atraktivním soustem pro světové galerie.

Velká přehlídka, kterou před třemi lety do světa vypravilo Brooklynské muzeum - tedy ještě předtím, než vyšlo najevo, že slavná fotografka je blízko bankrotu -, se nyní zastavila ve vídeňském Domě umění (Kunst Haus Wien). Výstava nazvaná Annie Leibovitz - Život fotografky 1990 - 2005 potrvá do konce ledna.

Na výstavě je pár desítek jejích nejslavnějších snímků, i když je zřejmé, že o ty na této výstavě nejde. "Hodně" těhotná Demi Moore "oblečená" jen do náušnic, jejíž nahé, těžké břicho na titulu časopisu Vanity Fair začalo v roce 1991 módu těhotných aktů, Brad Pitt zamyšleně rozvalený na posteli, éterická Nicol Kidman zalitá září reflektorů. Nebo Johnny Depp zakrývající nahou Kate Moss a Leonardo di Caprio s labutí obtočenou kolem krku.

Slavné portréty slavných lidí jsou precizní, empatické, i psychologizující, přesto stojí na druhé koleji vedle černobílých momentek a portrétů ze "soukromého alba".

Pózování ve skutečnosti

Soukromé fotky vznikaly z jiné receptury. Leibovitz najednou neměla za zády "štáb" osvětlovačů, maskérů a stylistů. Přesto ani v soukromí nefotila zcela spontánně nebo snad dokumentaristicky. Pokaždé věděla, co chce na fotografii dostat, nikdy ale lidmi nemanipulovala - alespoň ne proti jejich povaze.

Rodiče, příbuzní, přátelé vždycky o fotoaparátu věděli. Skoro nikdy přímo nepózují, ale jejich souhlas je patrný. Jako by se ve skutečné situaci pozastavili, "podrželi" fotografce, které důvěřovali.

Obrazem: Fotografie Annie Leibovitz přejít do fotogalerie

Jistý nátlak, ke kterému se Leibovitz přiznává, je patrný na portrétu sedmdesátileté matky. Vitální nenalíčená žena hledí do fotoaparátu s bolestným napětím. Prý se nechtěla fotit, styděla se za své stáří. "Byla nervózní a já jsem za foťákem plakala," říká fotografka a vzpomíná na svou frustraci z dětství.

"Museli jsme se usmívat, protože jsme museli na všech rodinných fotkách vypadat šťastně. I v nejhorších časech. Vždycky mi to vadilo, protože to nebylo skutečné." Portrét matky, která na jiných snímcích vystupuje vesele a bezstarostně, ale skutečný je. Tedy i dobrý.

Deprese, nebo erotika?

K nejsilnějšímu cyklu, který prolíná chronologicky řazenou výstavou, jsou snímky z mnohaletého soužití se spisovatelkou Susan Sontag. Susan kráčející po nábřeží Seiny, Susan v autě unavená z cesty po Mexiku, Susan rozvalená na bílé pohovce s rozkošnicky rozhozenýma nohama.

Rozkošnicky? Nebo spíš odevzdaně v depresivní apatii? Odložená kniha na stole, divoce rozhozené vlasy a hlavně výraz obličeje znejišťuje.

Stejně dvojsečné jsou i další snímky, míchající erotiku se smrtelnou nemocí. Leibovitz fotila svou milenku při chemoterapii, ležící pod tenkou dekou na nemocničním lůžku.

Obnaženost stárnoucí, nemocné ženy je šokující dvojnásobně: Bezbranným jistě však dobrovolným objektem se stala autorka hojně citovaných teoretických úvah o podstatě fotografie.