Hřebejk v Kawasakiho růži mistrně rozehrává vážnou hru o kolektivní vině

Jan Hřebejk zvážněl. A splnil to, co zprvu vypadalo jen jako marketingový trik. Spolu s Petrem Jarchovským natočil „docela jiný film“. Ať se to někomu líbí, nebo ne, Kawasakiho růže nepřipomíná nic z dosavadních „Hřebejků“. Snad až na solidní filmové řemeslo. A hvězdné herecké obsazení – tentokrát však osobnosti hrají role výrazně kontrastující s jejich dosavadním hereckým „zaškatulkováním“. A je to víc než příjemné překvapení.

Po spoustě let veselých či méně vtipných komedií o „starostech“ třicátníků blížících se ke krizi středního věku (ať už měli tváře Macháčka, Trojana, Geislerové, Vilhelmové či Lišky), případně retro ohlédnutí do minulosti ve stylu slavných Pelíšků, teď Hřebejk natočil podle scénáře Petra Jarchovského film zabývající se do důsledků vážnými, neradostnými tématy – individuálním výkladem pravdy, lži, zrady a příkoří, jež nelze odčinit, protože nevratně změnily lidské osudy.

Dvacet let po revoluci Hřebejk s Jarchovským  otvírají téma nečekaně odhalených estébáckých udavačů, vyšetřovatelů, jejich obětí a jejich viny, neviny a trestu. Dělají to s téměř detektivní pečlivostí, navíc tak, aby diváka i v polovině filmu novým zvratem (či novým úhlem pohledu na takzvané „majitele pravdy“) dokázali zmást a překvapit.

Nedá se přitom říct, že by Hřebejk diváka strhl od samého počátku – spíše naopak. Na první pohled trochu příliš zalidněný příběh váženého psychiatra (vynikající Martin Huba), jeho ženy (Daniela Kolářová) a jejich rodiny, která svého příbuzenského „pavouka“ záměrně odhaluje jen pomalu, je člověku zprvu skoro protivný.

Obrazem: Hřebejk zvážněl. Místo komedie s Macháčkem natočil film o estébáckých udavačích přejít do fotogalerie

O co těžkopádnější je ale expozice, o to bravurnější jsou následné dějové kolize a peripetie: psychiatra a někdejšího chartistu totiž právě v době, kdy má převzít prestižní ocenění „paměti národa“ za letitý boj proti komunistické zvůli a televize o něm točí oslavné dokumenty, dožene pomluva o jeho vlastní komunistické minulosti.

A postupem času vychází najevo, že možná nebyl jen „náhodným jménem v kolonce“, nýbrž víc než agilním spolupracovníkem. Hřebejk však příběh hříchu z minulosti, jemuž teď musí čelit naprosto nepřipravený (a postupem času také ne zcela kladný hrdina) vypráví z několika stran – místy jako by sám režisér vyšetřoval kriminální kauzu.

Hvězdou případu Ladislav Chudík

Hvězdou případu tu však není ani Hubův psychiatr, ani jeho slabošský zeť, který ho z udavačství nařkne. Lekci z herectví tu dává svým kolegům Ladislav Chudík. Letos pětaosmdesátiletý herec by navždy mohl zůstat legendárním doktorem Sovou.

Kdyby mu teď ovšem Hřebejk nedal skvostnou příležitost s rolí někdejšího estébáckého vyšetřovatele, oné „sadistické svině, která si teď v klidu užívá svůj důchod a ještě se ke své kariéře hrdě hlásí“, jak jej s gustem tituluje jeden z disidentů.

Chudík se partu zhostil mistrovsky. Mrazivé repliky jako „výslech, to je umění, milá slečno,“ pronáší s charizmatem, jež by mu mohli závidět kolegové o dvě generace mladší. Právě v momentě, kdy se objeví na plátně, dostane film ohromný švih a dynamiku, kterou už neztratí. Hřebejk zkrátka s Kawasakiho růží zariskoval. A sázka mu skvěle vyšla.

• Diskuse
• Celkem 3 příspěvků