Výstava Po sametu představuje nejodvážnější prezentaci českého umění po roce 1989

Každá nově otevřená stálá výstava je pro muzeum umění kompromisem - chce ukázat co nejvíc ze své sbírky, ale zároveň v co největší celistvosti představit určité téma, což se neobejde bez mnoha zápůjček i jisté kurátorské stylizace.

Nová expozice Galerie Hlavního města Prahy nazvaná Po sametu, která vystavuje díla 65 českých umělců, výrazně upřednostňuje vizi kurátorů, Sandry Baborovské a Karla Srpa. Je nejodvážnější prezentací současného českého umění od "Sametu", tedy za posledních dvacet let svobodné výstavní praxe.

Expozice prochází všemi patry i sklepením Domu U Zlatého prstenu a zahrnuje pětašedesát generačně vzdálených umělců. Dvojice kurátorů si dovolila ten luxus, že rezignovala na historický výklad a vycházela ze své zkušenosti, osobního prožitku. Místo "učebnice" umění nabízí subjektivní "čtení", plné napětí a překvapivých souvislostí.

Spojenectví v labyrintu

Členitý historický prostor, ve kterém by se návštěvník bez pomoci kustodek lehce ztratil jako v labyrintu, přímo vybízí k řazení do tematických skupinek. O tom, kteří autoři se ocitnou vedle sebe, však nerozhoduje společná orientace, vyznávání stejného směru nebo unikátní umělecká forma.

Rozhoduje téma, vyznění konkrétních děl. Autoři, jejichž jména jsou již legendou, se ocitají vedle umělců, kteří se prosadili teprve v posledních letech. Pointa však není ve "vzdálenosti" jmen, ale v překvapivém souznění prací děl velmi odlišných umělců.

Křehké, zadumané, do duše člověka mířící díla osmdesátnice Adrieny Šimotové se nepodobají depresivním, postkatastrofickým obrazům třicátníka Josefa Bolfa, který se prohrabává temnou lidskou psychikou. Konkrétní práce vystavené vedle sebe - otisky obličejů na skle od Šimotové a fixou a vodovkami komiksově načrtnuté hlavy od Bolfa - však zjevují silné spojenectví.

Nebo abstraktní obrazy Karla Malicha, zobrazující siločáry a silová pole najednou promlouvají novou řečí vedle digitální projekce na sklo Jakuba Nepraše zachycující imaginární mikrokrajinu s pulzující krvavou řekou.

Spojení obrazů klasika a digitálního díla začínajícího tvůrce poskytuje podobný zážitek, jako když si divák filmu Pulp Fiction (znovu)oblíbí starý song Neila Diamonda, který Tarantino ve svém snímku vrátil do oběhu.

Nová chuť starého umění

Souznění některých umělců není pokaždé pro diváka zřetelné, šablona kurátorů nicméně většinou funguje. Každý další tematický oddíl výstavy představuje většinou dobře známé umělce i díla, vzájemná překvapivá sousedství dodávají novou příchuť.

Například poněkud drzé srovnání přináší konfrontace prací popového umělce Davida Černého a výsostného intelektuála Stanislava Kolíbala.

Skládačky Davida Černého, který po vzoru plastových dětských figurek vytvořil v životní velikosti plastového rockera nebo mrtvolu znásilněné ženy, se svým principem blíží trojrozměrným, geometrickým Projektům z překližky či kartonu Stanislava Kolíbala.

Nová výstava se "starými" věcmi

Nová expozice "současného českého umění s přesahy do minulosti" na několika místech reaguje na prostor či na samu existenci výstavy. Zdi nad schodišti posprejoval Tomáš Vaněk větami, které vyjadřují podivné prožitky ("Někdy, když mluvím před lidmi, vidím se z pozice mimo, jak mluvím").

Evžen Šimera, který nechává stékat proužky barev po plátně a "maluje" tak samotnou gravitaci, vymaloval tímto stylem jednu zeď galerie. V místnosti s nízkým dřevěným stropem jeho malba působí zároveň jako tapeta v barokním měšťanském domě.

Dvojice konceptuálních umělců Marek Meduna a Dominik Lang v expozici připravila několik málo nápadných zásahů. Vytvořili například malou balkonovou místnost-kuřárnu nebo postavili u zdi malou kasičku, do které mohou kustodky vhazovat za každý strávený den v expozici jednu korunu.

Po sametu je výstava, která objevuje nové, i když vystavuje většinou už "staré" věci.