Miroslav Krobot: Režie je strašně namáhavá, vyčerpává mě odpovědnost

Muž bez minulosti a Muž z Londýna, dva filmové tituly, které jsou spojené se jménem Miroslava Krobota - charizmatického režiséra, herce, uměleckého šéfa Dejvického divadla a pedagoga na DAMU.

Podle prvního, jehož scenáristou je finský režisér Aki Kaurismäki, právě zkouší divadelní inscenaci. V tom druhém - který natočil maďarský režisér Béla Tarr a v těchto dnech se objeví v rámci Projektu 100 v českých kinech - hraje hlavní roli.

"Takovou ,hru na štěstí' dělám poprvé. Myslím, že zvlášť dneska, když je situace, jaká je, se má něco takového udělat," říká Krobot o své nové inscenaci, která bude mít premiéru v druhé polovině ledna.

HN: Se souborem Dejvického divadla už pracujete déle než těch příslovečných sedm let, která jsou prý pro dobu trvání divadla ideální. Ještě vás to spolu baví?

Je nám spolu dobře, i když už nejsme ve fázi společného nadšení, ale spíš slušnosti a já klopotně vymýšlím okolnosti, které nás nutí k pracovitosti. To je i případ Kaurismäkiho Muže bez minulosti. Spojit dramatickou situaci, hudbu a rytmus je něco, čeho jsem se vždycky bál, nikdy jsem to nezkoušel a hrozně mě zajímá, jestli to bude fungovat. Dělali jsme Mozartovu Kouzelnou flétnu, ale to byla nadsázka, s respektem a úsměvem současně. Tohle bude spíš drzost.

Kromě toho, že v Muži bez minulosti hraje skoro celý soubor, udělal jsem ještě konkurs, kde se sešli všichni, kdo měli zájem se toho zúčastnit: paní od nás z kanceláře i bezdomovci.

Náš malý prostor bude hodně naplněný. A všechno to musí fungovat dohromady a nesmí to být umělé. Je to i trošku trápení. Ale docela se mi líbí, že místní hvězdy budou sloužit a jsem strašně rád, že na to všichni přistoupili.

HN: Co je pro vás na Kaurismäkim přitažlivé?

Viděl jsem s ním na You Tube rozhovor. Vypil během něj asi litr vína a prokládal to pivem. Ptali se ho: Co je úlohou režiséra? Minutu koukal a pak řekl: Musíte lidem dávat naději. Nebo: A jaké největší problémy vás dneska zajímají? A on zas chvilku koukal a pak řekl: Víte já mám potíže s alkoholem.

V tomto duchu se ten rozhovor nesl a já z něho cítil jednak veliký smutek, ale také hrozně zábavnou mystifikaci, že je to pořád hra. Muži bez minulosti on sám říká sociálně demokratická romance.

HN: Každá vaše inscenace je do jisté míry zprávou, o čem zrovna přemýšlíte, v jakém stavu se my všichni právě nacházíme. K jakému tématu míří Muž bez minulosti?

V té hře je taková touha po jednoduchých, prostých věcech, po domově, po vztahu. Autor míří k happyendu, protože si to tak přeje nebo by chtěl, aby to tak bylo, ale současně je vidět, že to tak není.

Já třeba teď hrozně rád čtu sci-fi. Je to vlastně taky touha na chvíli uniknout. Udělat si pěkný svět nebo tak... To má dneska hodně lidí. Vůbec se za to nestydím, ale chtěl bych, aby to bylo trošku zcizené.

HN: Proslýchalo se, že už nechcete režírovat, že budete jen hrát...

Režie je strašně namáhavá. Jsem už řadu let vždycky za něco zodpovědný - v divadle, ve škole. Odpovědnost mě dost vyčerpává, což je mojí povahou, s tím nic nenadělám. Když jsem se začal objevovat jako herec ve filmech, byl to úžasný odpočinek - ta nezodpovědnost, udělat si svoje...

HN: A vaše poslední role?

Měl jsem znovu pracovat s Bélou Tarrem. Prohlásil, že udělá poslední film a skončí. Říkal, ten film je pro tebe, jednoho maďarského herce a jednoho Němce. Béla dělá takové těžké maďarské depky, černobílé filmy, patnáctiminutové záběry...

Odehrávalo se to v sedmi dnech. Bylo to inspirované Nietzschem. Chlapík, který má koně, ho uštve k smrti. Začne foukat vítr a zesiluje se, až to všechno zlikviduje. To je celý film. A že mám mít rád toho koně.

Jel jsem do Maďarska, čtrnáct dní jsem se učil jezdit s koněm, protože jsem měl mít ještě ochrnutou levou ruku... Tolik jsem se snažil, abych to Bélovi nezkazil, protože si ho vážím. A on mi po čtrnácti dnech řekl: Hele, já tě asi nějak mučím, viď?

Říkám no trochu jo. A on na to: A máš vůbec rád koně? No moc ne... A on povídá: No tak se na to vykašlem. A já - no to jsem tě chtěl o to poprosit... Film se netočil, ale bylo to vlastně úžasný.

Moc hezká práce byla na filmovém komiksu Alois Nebel. Teď se naše výkony překreslují, takže premiéra bude až někdy na podzim. Líbil se mi scénář - přesto, že to jsou obrázky, není to žádná sranda. Je to hodně o dějinách, o Češích, Polácích a Němcích. Na kreslený film hodně nekompromisní.

HN: Co vás přimělo k tomu, že jste přijal pohostinskou režii v ND, odkud jste před časem a nejspíš i po důkladném rozhodování odešel?

Hrálo v tom docela důležitou roli to, že tam můžu dělat scénář Dogville od Larse von Triera. Na něm je dost vidět, jak se všechno posunulo. Od Roku na vsi k Dogville. Pokud v tom někdo uvidí souvislost, budu rád.

Trier použil ve filmu divadelní prostředky, což je vychytralé. Ale jak to vrátit zpátky na divadlo? Uvažujeme o tom, že se zbavíme toho brechtovského vypravěče a taky že to ještě trochu posuneme jinam, protože asi není důvod to dělat o Americe.

HN: Nemáte někdy chuť zase začít úplně znovu?

Hodně jsem nad tím uvažoval. Je takový paradox, že jak člověk stárne, hledá pořád mladší spolupracovníky. Možná je to tím, že učím na DAMU a zjišťuju, že je mi myšlení mých studentů bližší než těch starších generací. Už mě moc neláká dramatické divadlo. I když vím, že jsem na něm vyrostl. Zkusit si věci, které jsou třeba trochu jinak. To mě zajímá.

HN: Divadlo se v poslední době hodně proměnilo. Člověk má pocit, že i sebelepší tzv. interpretační inscenace je nějak zbytečná...

Přesně tak. Jako hezká starožitnost. Věci, co ty děti zkouší - site specific, spojení s výtvarným uměním... Scénografové někde ve stodole v jižních Čechách udělají něco, kam pozvou lidi z vesnice, a je to o té vesnici. Společně uspořádaný zážitek. Ne na bázi toho, že někdo z jeviště něco říká a ti ostatní na to zbožně koukají, že je to umění.

Divadlo daleko demokratičtější ve vztahu k divákovi, to mi přijde docela perspektivní. Muž bez minulosti je pokusem v tomto směru.