Stuartovna na Vinohradech: Velké drama ponížené banalitou současné politiky nefunguje

Nedorozumění - tak by se jedním slovem dala charakterizovat inscenace Schillerovy Marie Stuartovny, kterou v pátek v premiéře uvedlo pražské Divadlo na Vinohradech. Režie Daniela Špinara má svou hvězdu v hlavní roli - Dagmar Havlovou.

Marie Stuartovna je především nádherný, dramatický zápas dvou žen - královen, ke všemu sestřenic, a to nejen o vládu, ale i o lásku jednoho muže. Alžběta (Lucie Juřičková) má v rukou trumfy: to ona vládne Anglii a drží Marii (Dagmar Havlová) uvězněnou na zámku pod dozorem svých mužů.

Marii se sice nikdy nepodaří stanout na výsluní moci, po němž touží, ale paradoxně triumfuje na popravišti. Alžběta podpisem jejího rozsudku tak odsoudí vlastně sebe sama.

Dneska nejde o život

Špinar se pokusil drama otevřít skrze naši současnou zkušenost se světem vysoké politiky. Scénografie Heinricha Borárose zdůrazňuje jeho virtuální aspekt, iluzi. Život královského dvora "spouští" státní sekretář (Daniel Bambas) dálkovým ovladačem na průhlednou, rastrovanou stěnu, za níž byla v prvním dějství uvězněna Marie Stuartovna.

Je tedy i Alžběta svým způsobem zajatkyní moci? Co je realita moci tváří v tvář skutečnosti smrti, jíž jsme na konci svědky? Režisérův koncept je originální a rozhodně zajímavý. V inscenaci ovšem jen obtížně čitelný.

Analogický převod klasických textů do současného kontextu je Špinarovou specialitou. Loni nejdříve ohromil na Vinohradech silným, aktuálním výkladem Büchnerova Vojcka, v A studiu Rubín s dramatikem Petrem Kolečkem neméně úspěšně prozkoumal svět Wildeovy Salome.

Jenže pro oba tyto texty je charakteristická formální otevřenost a výlučná, do jisté míry pokřivená optika, která dobře souzní se současným pocitem absurdity a vyprázdněnosti. Marie Stuartovna je však klasické, formálně uzavřené drama a konflikt obou královen stojí a padá s hierarchizací, morálkou a konvencemi tehdejší společnosti.

Přestože režisér-úpravce textu s novým překladem Hanuše Karlacha dělal, co mohl, dospěl pouze ke zjednodušení, na hranici informací nutných k elementární srozumitelnosti děje (občas i za ni).

Banalizované drama

Vysoká politika na alžbětinském dvoře má s tou současnou společné jen to nejobecnější: boj o moc. Konkrétní prostředky, situace, psychologie jsou diametrálně odlišné z jednoho prostého důvodu: Mortimerovi či Leicesterovi nehrozí po prozrazení jejich intriky nic virtuálního, ale smrt nebo těžký žalář (zatímco dnes takovému Dimunovi například maximálně mediální ostuda či vyhazov od stranického šéfa).

Přesazením do současných kulis se bohužel velké dramatické situace Schillerovy Marie Stuartovny banalizují, a tedy ztrácejí smysl.

Schizofrenní divák

Divák se ocitá ve schizofrenní situaci. Vidí dva chlápky, z nichž jeden vypadá jako umaštěný buran z Horní Dolní (Jan Holík jako Mortimer) a druhý jako sňatkový podvodník (Jan Šťastný jako Hrabě z Leicesteru), kteří na sebe křičí mezi plastovými židlemi a máchají golfovými holemi.

To vše rámováno scénou, která evokuje amfiteátr na výstavišti těsně před vystoupením Heleny Vondráčkové. A k tomu publiku v druhém plánu běží text jakoby z jiného programu: ti dva chlápkové říkají, že jim hrozí smrtelné nebezpečí, protože někdo odhalil jejich spiknutí, jež má vyvést Marii Stuartovnu z vězení.

Havlová z jiného příběhu

Režisér vede zápas plný nedorozumění nejen s autorem, ale i s Dagmar Havlovou, která odpovědně studovala svou vysněnou roli, jak ji Schiller napsal. Ocitla se ovšem v jiném příběhu.

Zatímco ona touží zdůraznit Mariinu královskou velikost, režisér doufá, že sáhne do své osobní zkušenosti a ukáže pošetilost mocných stejně jako Lucie Juřičková v roli její sokyně.

Ta vychází odevzdaně režijnímu konceptu vstříc a ukazuje Alžbětu jako bezzásadovou, nejistou vládkyni podléhající okamžitým náladám a bavící se nepokrytými sexuálními flirty.

Jediná scéna silným obrazem vyjadřuje bezvýchodnou situaci těchto dvou žen - když se ocitnou, náhle odděleny průhlednou stěnou od dvořanů, samy se sebou a s nutností pohlédnout si do tváře.

U projektů jako tento je nejhorší, když se úsilí zúčastněných uspět nesčítá, ale působí jako protikladné síly. Pak prohrávají všichni, i publikum.

• Diskuse
• Celkem 3 příspěvků