Letošní přehlídce filmů Projekt 100 vévodí černá a bílá. Tématem je film noir

Osm filmů šestnáctého ročníku putovní přehlídky Projekt 100 obohatí do konce května nabídku asi stovky českých kin. Objevují se v něm snímky ze zlatého fondu i současné, na festivalech úspěšné filmy, včele s černobílým koprodukčním dramatem Michaela Hanekeho Bílá stuha (2009).

To kromě Zlaté palmy a Ceny FIPRESCI v Cannes získalo i tři Evropské filmové ceny za nejlepší film, režii a scénář.

Kontroverzní režisér svoji mrazivě analytickou studii o kořenech zla zasadil do severoněmecké vesnice, jejíž obyvatele krátce před sarajevským atentátem znepokojují záhadné "nehody".

Přísná otcovská i protestantská výchova, vštěpující dětem "ctnostné" hodnoty, veškerou autoritářskou šikanu a ponižující krutosti - rodičovské, sexuální i třídní - totiž do té doby držela za zavřenými dveřmi.

Řadu ocenění, včetně Ceny poroty v Cannes, získalo i syrové sociální drama Fish Tank (2009) britské režisérky Andrey Arnoldové, navazující na autentičnost tvorby Kena Loache či bratrů Dardenneových.

Ústřední aktérkou filmu natočeného ruční kamerou je patnáctiletá "problémová" dívka z disfunkční rodiny (skvělá neherečka Katie Jarvis), která se protlouká, tančí a vzdoruje v bezútěšném prostředí sídliště v Essexu.

Bogart na dva způsoby

Hollywoodskou klasiku zastupuje znamenitá, byť značně přepracovaná adaptace Chandlerova románu Hluboký spánek (1946) s Humphreyem Bogartem v roli Phila Marlowa.

Režisér Howard Hawks se v ní víc než na logické objasnění sedmi "přehnaně rafinovaných" vražd soustředil na věrné vystihnutí chandlerovské atmosféry a na dvojsmyslné jiskření mezi Bogartem a Lauren Bacallovou.

Bogart zprostředkovaně vystupuje i v přepisu broadwayské hry Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same (1972). Film, který režíroval Herbert Ross, je poctou legendární Casablance (byť věta z jeho názvu v ní nikdy nezazněla).

Allen v něm ztvárnil frustrovaného filmového kritika, jehož opustila manželka a jenž se s pomocí Bogartových drsných rad snaží sbalit jakoukoli její náhradnici.

Filmy noir

Ze svérázného využívání klišé klasických gangsterek a osudových romancí těží i úsporný humor hříčky Smlouva s vrahem (1990), kterou finský minimalista Aki Kaurismäki natočil v Londýně a v angličtině.

Absurdní příběh úředníka (Jean-Pierre Léaud), jenž si v bezvýchodné situaci objedná svoji vraždu, z lásky k ženě si to ale rozmyslí, dokládá i režisérovu inklinaci ke stylu němých melodramat.

Na filmy noir odkazuje i psychologický thriller Muž z Londýna (2007), který v dlouhých a velmi pečlivě komponovaných černobílých záběrech natočil maďarský režisér Béla Tarr. Kriminální motiv je ale východiskem pro takřka existenciální meditaci. Hlavní roli v adaptaci detektivní předlohy Georgese Simenona vytvořil Miroslav Krobot.

Hold bláznovství a svobodě

Poslední dva filmy vznikly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a jejich excentrickými aktéry jsou svobodomyslní outsideři, žijící přítomným okamžikem.

Uhrančivé a expresivní podobenství Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) natočil Juraj Jakubisko ve slovensko-francouzské koprodukci. Jeho středobodem je milostný trojúhelník mezi dvěma muži a mladou židovkou. Tři sirotci, jejichž rodiče se "navzájem povraždili", přežívají v násilném světě jen díky svému bláznovství, dokud se jejich hra nezmění ve skutečné šílenství.

Titulními protagonisty americké černé komedie Harold a Maude (1971) je smrtí posedlý mladík z bohaté rodiny, jenž většinu času tráví na pohřbech a fingovanými pokusy o sebevraždu, a vitální osmdesátiletá dáma, žijící v železničním vagonu.

Hořkosladký milostný příběh, režírovaný Halem Ashbym, nevypráví jen o lásce lidí propastně rozdílného věku, ale reflektuje i odpor k autoritám všeho druhu.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků