Liškova jazzová deska patří k těm nejlepším

Moře, molo, horký písek, polední žár, průzračně čisté nebe. Při poslechu debutového alba jazzového kontrabasisty Tomáše Lišky nazvaného Invisible World se asociace derou na jazyk stejně snadno, jako kdysi padaly z písničky Águas de Março Brazilce Antônia Carlose Jobima. Přitom až na jednu výjimku, zastoupenou zpěvačkou Martou Töpferovou, je Liškova hudba instrumentální.

Basový virtuos a excelentní sólista od svého absolventského koncertu figuroval v řadě významných jazzových kapel nejmladší generace a celé ty roky si zároveň vytrvale psal do šuplíku lehké a jižním vánkem jasně poznamenané písničky, kterým na albu vtiskli život moderní bandoneonista, tedy hráč na knoflíkovou tahací harmoniku, Daniele di Bonaventura s kytaristou Davidem Dorůžkou.

Di Bonaventura přichází ze světa vážné hudby, ač k tradici bandoneonu pro tango, jak ji v Argentině určil legendární Astor Piazzolla, má daleko.

Což ideálně souzní s líbezným zvukem Davida Dorůžky, který na desce hraje především na akustickou kytaru - vesele a lehce, bez bolestivého a patrně bytostného básnického sevření, které dominuje jeho vlastním albům. Byť třeba v místech, kde sahá po elektrické kytaře se zkreslením, zvukem vzdáleně připomíná tvorbu Američana Pata Methenyho z devadesátých let.

Liškova vyzrálá autorská hudba mísí prvky moderního jazzu a komorní hudby s ozvěnami flamenca, lusobrazilských vůní i veselé a tolik samozřejmé jihomořské muziky. Namísto sólových exhibic předkládá hudbu průzračně čistou i jasně čitelnou - trio hudebníků jako by ji ze sebe jen nechalo plynout.

Invisible World je mimořádným albem v kontextu vydavatelství Animal Music a zároveň nahrávkou s potenciálem na to, aby oslovila i hudebně vnímavé, ale jazzem přesto nedotčené publikum.