Nejdřív je děkovačka, ale za co?

Silná produkční baterie Galerie Středočeského kraje, Divadlo Archa a občanské sdružení Čtyři dny uvedla čtyřicetiminutovou Hru pozpátku výtvarníka slovenského původu Jána Mančušky, který se ujal i režie tohoto žánrového cross-overu. Česká premiéra se odehrála v neděli.

Mančuška je silně zastoupen v zahraničních výstavních síních, také Hra pozpátku měla premiéru v zahraničí, v Kodani, v rámci Quadriennale současného umění U-TURN.

Stroj času se zadrhává

Je založena na hravém experimentu: vypravěč recituje příběh a tanečníci ho mají přehrát pohybově pozpátku. Úkol obrátit tok příběhu proti proudu času je choreograficky svěřen Petře Hauerové, výrazné představitelce nezávislé taneční scény v Praze, a jejím kolegům.

Hauerová sama pracuje na pomezí taneční a výtvarné zóny. Do povědomí publika vstoupila choreografiemi Noční můra a Turing Machine v laserových scénografiích multimediální skupiny TOW.

Obrácení toku času má hlavní postavě, nazvané B, vyřešit zmizení Jeho/Jí - nepřítomné postavy, kolem které se točí celý příběh. Nic se však nevyřeší, a ani není co, příběh je chabý, pseudoexistencialistický, směřuje odnikud nikam.

Zatímco vypravěč konvenčně recituje, spočívá hra na bedrech tanečníků. Naplňovat Mančuškovo zadání je určitě pracné; těla jdou proti svým stereotypům, proti obvyklým smyslům pohybu, jen v tom je určitá hodnota experimentu. Ve skutečnosti se to děje ale dost nedůsledně.

Začíná se, ano, pozpátku, děkovačkou; jedna tanečnice už má pugét. Na jeviště vstoupí s úsměvem muž, odebere jí květiny a pozpátku s nimi vycouvá. Pozadu se chodí vůbec hodně, ale některé pohyby se dělají tu "pozadu", tu "popředu", je to poměrně nepřehledné, a tím i nevýrazné.

Snobismus naruby

Občas se však podaří šťastný herecký moment (etudy dvou postav kolem "časově oboustranných" dveří), který není ani tolik důsledkem "obráceného času", ale spíše "času zastavovaného" choreografkou v drobných zlomcích pohybu, v jakýchsi vteřinových setrváních, což dává těm scénám určitou expresi.

Režijně i výtvarně - rekvizity, kostýmy, světla - je představení pojato civilně až tak, že to zakládá jakýsi snobismus naruby.

Úspěšný výtvarník Ján Mančuška sebe "investoval" do věci, v níž není jeho síla, a nadaná choreografka Petra Hauerová tu marnila čas.

• Diskuse
• Celkem 3 příspěvků