Román Dána Petera Hoega Tichá dívka zpochybňuje vše, čemu věříme

Cirkus je kousek středověku, který přežil na vnější straně moderního světa. A artisti jsou jako polodivoká zvířata, která se přizpůsobila městům a popelnicím, uvažuje Kašpar Krone z knihy Petera Hoega Tichá dívka - sám artista, klaun s houslemi. Ale dobrý, hodně dobrý cirkusák.

Dokáže své publikum úplně očarovat. Není divu, že vydělal spoustu peněz. A přece. Za milionové daňové úniky mu hrozí roky vězení v několika evropských zemích. Je mu dvaačtyřicet, žije v Kodani, kde spí v maringotce. Jediná žena, o kterou kdy stál, ho opustila. Když je nejhůř, může pořád ještě zavolat otci. Jenže ten umírá.

Po úraze z dětství má Kašpar zvláštní schopnost: každého člověka vnímá podle jeho zvuku, tónu. A slyší víc, než si kdo dokáže představit. Většina "normálních" lidí se na něj dívá svrchu; jeho pomoc ovšem vyhledávají lékaři i tajné policejní odbory - jako naposledy, když zmizela KláraMarie. Tichá dívka.

Nic není jako dřív

Když zatím poslední Hoegův román vyšel v roce 2006 v Dánsku, reagovali kritici rozpačitě. Tichá dívka se sice nesetkala s odsouzením jako předchozí Až nadejde čas a Žena a opičák, ale bezvýhradného přijetí se také nedočkala.

Peter Hoeg (1957), který před dvaadvaceti lety své krajany uhranul debutem Představy o dvacátém století či románem Cit slečny Smilly pro sníh (později zfilmovaným), napsal prý knihu příliš složitou, postmoderní - neboli nesrozumitelnou.

Ano, Tichá dívka je komplikovaně vystavěný román s častými skoky do minulosti, kdy se přítomnost smíchá s tím, co už se stalo, jakoby v jinou realitu. Autor opět rozvíjí své ústřední téma - děti a vnímání času.

Lineární čas se tu díky téměř neznatelným retrospektivám proměňuje v čas cyklický, vše stále znovu začíná a vrací se k počátku. Jako kdyby se nic nestalo. Přesto už nic není jako dřív.

Kainův proces

Peter Hoeg dal do své poslední knihy snad všechno: cirkusového tuláka, který zná díla filozofů i středověkých světců a hledá, kým vlastně je. Akční pátrání po zmizelých dětech. Spiknutí mocných. Zločinnou nadaci. Zemětřesení v centru Kodaně.

Ale kromě toho zde najdeme i jemnější motivy: Proč nejsme schopni odkrýt svá tajemství, když je nám někdo blízký? Jak se vyrovnat s umíráním a smrtí, jež jsme vytěsnili do anonymních nemocnic a hospiců, ale vždy nás někde dostihnou? A co je vlastně dobro a zlo?

A právě v tom je Hoegův román postmoderní asi nejvíc - v relativizaci hodnot a významů, jež pro nás byly nebo stále jsou dané, neměnné. To, co dříve stálo na okrají, se posouvá do středu, a naopak.

Proto se hlavní postavou stává klaun, sentimentální kašpar, a zároveň člověk, který se chce dobrat podstaty jevů - a kterého se kvůli tomu někdo hodně bojí.

Proto mohou KláraMarie i ostatní děti obdařené výjimečnými schopnostmi být příslibem nového, možná mírumilovnějšího společenského řádu - ale na druhou stranu znamenají nebezpečí pro celý svět, když si zamanou, že něco změní podle svého.

Anebo Josef K., jedna z důležitých postav: je to zároveň biblický Kain - i osudová oběť z Kafkova Procesu. Podle všech měřítek zločinec - ale v závěru knihy činí pokání...

Jak číst knihu

Hoegovu knihu můžeme číst různým způsobem: jako znepokojivý thriller, psychologický román s detektivní zápletkou, filozofické sci-fi. Anebo jako provokující podobenství o dnešní civilizaci, v němž hlavní roli hrají psanci a děti a kde veškerý nesoulad vyrovnávají laskavé ženy.

Takové podobenství jistě není původní - podobné vzniklo už před dvěma tisíci lety. Obyčejný tesař, jeho manželka a syn tehdy změnili svět. Podaří se to i Kašparu klaunovi a jeho rodině? To neví ani Peter Hoeg.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků