Novince Petera Gabriela vévodí orchestr. Album necílí jen na první signální

Dvě varování předem: Pokud čekáte po osmi letech od předchozího alba Up od Petera Gabriela rockovou desku, tak to ani náhodou. Právě vydané Scratch My Back je totiž Gabriel s orchestrem nebo piánem, ale vždy bez bicích a kytary.

A pokud čekáte něco alespoň trochu svižného, ani si desku nepouštějte, protože většina skladeb je v superpomalých tempech a v náladě, kterou můžeme v nejoptimističtějším případě označit za melancholickou. Přesto obsahuje tolik krásy, že se vám v několika okamžicích rozbuší srdce jako při málokteré soudobé desce.

Hledání magie

Gabriel je mistr konceptuálních alb a Scratch My Back patří k těm nejčitelnějším. Zadání je jasné na první pohled. Sám v průvodním textu říká, že "tvorba a proces vytváření dobré písně se mi zdají jak vzrušující, tak magické".

Gabriel začal tuto magii hledat ve skladbách svých současníků. V dialogu s původními autory pak hledal, jak se dostat na dřeň vybraným skladbám a vytěžit z nich nový rozměr. Tvůrčí diskuse však vyvrcholí až v následném kroku. Později má totiž vyjít deska I'll Scratch Yours, v níž ti, jejichž písně si Gabriel vybral, na oplátku zkusí interpretovat jeho písně po svém.

Na nápadu, který vyústil v jeho právě vydaném albu, pracoval Gabriel od září 2008. Spolu se svými dcerami, přáteli a producentem Bobem Ezrinem redukovali seznam zvolených skladeb zhruba na stovku a počet dále snižovali, až zbylo dvanáct písní, jejichž společným jmenovatelem se zdá být to, že v nich Gabriel cítil něco, co rockové aranžmá zakrývalo.

Paul Simon i David Bowie

Vynikajícím příkladem je The Boy In The Bubble od Paula Simona, v originálu břeskná a rychlá rocková písnička, která úmyslně maskuje hořkost a smutek svého poselství.

Gabriel jako nadšený archeolog odkrývá všechny nánosy, jimiž autor jádro skladby přikryl, aby její obsah nenápadně dostal k lidem, a představuje ji v jakémsi pratvaru, který musí vyrazit dech i jejímu původnímu tvůrci.

Nebo například Bon Iver. To je americká folk rocková kapela, jež natočila své zatím jediné album v primitivních podmínkách horské chaty kdesi ve Wisconsinu.

Gabriel vzal jejich skladbu Flume a vytvořil z ní něco zdánlivě jiného, mohutnou baladu, která začíná jen s klavírem, ale pak s velkým orchestrem graduje k srdceryvnému vrcholu. Ale její duše zůstává neporušená. Bowieho Heroes už zpracoval kdekdo, avšak takřka všichni se v duchu názvu pokoušeli o patetickou, hrdinskou interpretaci.

Gabriel je mnohem lyričtější a křehčí, přičemž heroickou polohu připomíná pouze několik momentů orchestrální instrumentace, v nichž jen tak lehce probleskne inspirace symfonickou básní Richarda Strausse Život hrdiny. V řadě momentů cítíme vzdálenou přítomnost Genesis z první poloviny sedmdesátých let, kdy s nimi ještě Gabriel působil.

Druh na vyhynutí

Je nezpochybnitelné, že hlavním duchem alba je Peter Gabriel, který písním dává tvář, ale kromě jeho hluboce prožitého zpěvu na první poslech zaujmou orchestrální aranžmá Johna Metcalfa.

Zkušený aranžér, jenž byl od poloviny osmdesátých let členem manchesterské skupiny Durutti Column a dlouhá léta aranžuje pro řadu moderních britských kapel, odvedl jednu ze svých nejlepších prací. Gabriel sice tvrdí, že spolu sdílejí obdiv k Arvo Partovi nebo Stevu Reichovi, ovšem Metcalfova aranžmá mají ze všeho nejblíže k filmové hudbě.

A to včetně jejího smyslu pro podtržení určitého okamžiku nebo pro gradaci. Však také vrchol Gabrielovy desky představuje prostřední část dramatické adaptace písně My Body Is A Cage od skupiny Arcade Fire.

Jedna z prvních anglických recenzí označila Gabrielovu desku za "triumf intelektu nad emocemi". Scratch My Back je nepochybně dílem rockového intelektuála, což je dnes vzácný druh blížící se vyhynutí, je promyšlené a zdůvodnitelné do nejmenšího detailu, avšak málokterá Gabrielova deska dokáže zároveň vzbudit takové emoce jako Scratch My Back.

Jen prostě tak jako soudobá vážná hudba necílí pouze na první signální soustavu.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků