Životy dušené v dětských pokojích

Tolik důkladnosti v popisech běžných obědů a večeří už dlouho žádný český autor ve svém díle neprojevil. Ne, že by tři prózy knihy Zmizet Petry Soukupové byly nějakými gastrostudiemi, ale i všichni ti pečení králíci, smažené žampiony, opečené lančmíty a karbanátky s okurkou a hořčicí dodávají autentickou chuť všednodenní realitě, která je autorce hlavním tématem.

V záplavě sebestředných zpovědí, které nikdo nechce poslouchat, a marných snah o polapení atraktivního příběhu z exotického prostředí, jsou prózy Petry Soukupové velkým osvěžením. Na to, že ještě zdaleka nejde o autorku ve zralém prozaickém věku, ví, co chce a co ji zajímá.

A to už od debutu K moři (2007), který rovněž vyprávěl o obyčejných životech obyčejných lidí. A i styl je velmi podobný, "scenáristický" - žádné obvyklé vyprávění v minulém čase. Tady se spíše zachycuje, stroze zaznamenává jednání postav a to, co si myslí.

Již název knihy naznačuje motiv, který vedle rodinného světa a dětských hrdinů tři prózy spojuje. Je to mizení, ať už definitivní, či dočasné, ať už doslovné, či spíše jen v přeneseném slova smyslu.

Petra Soukupová popisuje běžný život s malými ústrky, hádkami, nespravedlnostmi, necitlivostmi - a zdánlivě se nic neděje. V jednu chvíli se však rodinné hnízdečko změní ve zdivočelý Papinův hrnec, který se rozletí... a nic už není jako dřív. Najednou a jakoby zničehonic.

Někdy má tato "zápletka" uvěřitelnější obrysy jako v prostřední próze Na krátko, jindy, jako v úvodním Zmizel a v závěrečném Věnečku, se přece jen nakonec zdá, jako by autorka chtěla nakonec všednímu příběhu dodat cosi viditelněji osudového a začala příliš tlačit na příběhovou pilu.

Něco se stát musí

A tak hlavnímu hrdinovi prózy Zmizel nejen zmizí bratr, ale ještě předtím on sám přijde o nohu a musí nosit protézu. A stejně tak hlavní hrdince Věnečku musí umřít na železničním přejezdu matka...

Tady Petra Soukupová vbíhá do schematičnosti televizních inscenací - sociálních sond, které bývají tak "přetažené", že s našimi životy mají společného velmi málo - snad jen to, že jejich tvůrci se stejně jako ostatní zkrátka musí něčím živit.

Dalším handicapem próz Petry Soukupové je místní neukotvenost. Objevují se v nich sice názvy měst a vesnic, ale jsou velmi dobře zaměnitelné, duch místa zde zachycen není - otázkou ovšem je, zda se o něco takového autorka vůbec snažila.

Ji přece zajímá rodinné soužití - kdekoliv. Jenže aby toto kdekoliv platilo, musí být příběh právě někde přesně ukotven, a to zdaleka ne pouze tím, že se občas zmíní název města...

Přesto mají prózy Petry Soukupové to, co lepší knihy mají mít - totiž schopnost ve čtenáři šťárat a vyvést něco málem zapomenutého ze zastrčené komory paměti. Jsou to, ovšemže, všední momenty z našeho rodinného života. Je tu však nanejvýš podstatná otázka: Pozapomněli jsme je proto, že nebyly pro náš život až tak důležité, anebo proto, abychom si odlehčili náš celoživotní psychický náklad?

Pokud by platilo jen to druhé, byly by texty Petry Soukupové nanejvýš pozoruhodné. Ovšem, co se týče knihy Zmizet, platí bohužel oboje. To je možná krok, který autorce ještě schází udělat - nikoliv všednodenní rodinnou realitu popisovat, zachycovat, nýbrž ji spíše několika ostře nasvícenými detaily či situacemi evokovat.

Řečeno neohrabaně: přetvořit realitu v umělecké dílo. Při nahlížení přízemních životů se odpíchnout od země, a tak se hlouběji ponořit.

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků