Barnes se v knize Žádný důvod k obavám zamýšlí nad smrtí Boha

Je mu čtyřiašedesát a bojí se smrti. Píše o ní už třicet let a zdá se, že to dosud jako terapie příliš nezabralo. Přiznaná obava z konce života je nejen hlavním motivem jednadvacáté knihy britského prozaika Juliana Barnese, ale také tím nejlepším kořením - což zní možná cynicky, je to ale zcela v Barnesově stylu.

Románový esej Žádný důvod k obavám vydalo nakladatelství Odeon v překladu Petra Fantyse. V překladatelské kategorii byla kniha také nominovaná na letošní Magnesii Literu.

Psaní o smrti je možná největším tabu západní civilizace. Už dávno větším než třeba líčení sexuálních zážitků, a to nejen proto, že v umírání nejde dost dobře posbírat nějakou praxi.

Vždyť současný člověk, jehož blízcí nejčastěji umírají ve sterilně čistém, málo osobním prostředí nemocnic a ústavů a o jejichž ostatky se pak postará někdo anonymní, se musí hodně pídit, aby získal aspoň nějaké teoretické poznatky.

Julian Barnes dává k dispozici výsledky vlastního úporného pídění: kostrou knihy jsou popisy posledních chvil života slavných spisovatelů a filozofů - především Barnesových francouzských oblíbenců - anebo postřehy a úvahy na téma smrti jeho přátel a příbuzných.

Tenhle materiál mu slouží jako základ k úvahám, které se suverénně a s vtipem zabydlují na územích dosud pokorně přenechávaných téměř výhradně filozofům nebo teologům.

Bible je skvělý román

Britský autor se totiž pouští také do přemýšlení o Bohu a o smyslu náboženství. Vždycky se našlo hodně přátel a čtenářů, kteří mu jako lék proti strachu ze smrti radili víru v Boha. Jeho krédem však je: "V Boha nevěřím, ale schází mi."

Precizně zdůvodněný ateismus - považuje se za agnostika, tedy za toho, kdo věří jen v to, co lze dokázat - mu dává neotřelé postavení člověka, který není v zajetí věroučných schémat a zároveň ani není přezíravým pragmatikem, jenž "má rozum".

I když jeho zdůvodnění, proč je náboženství odsouzené podobně jako antika k zániku, může znít poněkud naivně, přece se se vší vážností eventualitou Boží existence, a tedy i posmrtného života, zabývá.

Život je kratochvíle

Křesťanství podle Juliana Barnese vydrželo tak dlouho proto, že Bible je skvělý román, krásná lež, která se čte s největším požitkem právě tehdy, je-li čtena jako pravda.

Tahle iluze je však v sebevědomé, moderní době stále hůře udržitelná, ateismus je podle autora nevyhnutelný. A dále líčí poněkud pikantní moment, kdy se on sám jako dospívající chlapec nadobro rozešel s vírou. K rozhodnutí ho přivedl pocit trapnosti při pomyšlení, že by ho někdo vševědoucí měl sledovat při masturbaci.

Britský autor není senzacechtivý, nesnaží se smrtí děsit. Má větší ambice. Chce si ji ohmatat, zbavit se své fobie. Osobní motiv knihu chvílemi sice zatěžuje zbytečnou mnohomluvností. Mnohem víc jí ale zároveň dává autentičnosti, zápalu.

Někdy dokonce přivolává závrať z "hledění do jámy", dotýká se bezprostřednosti smrti, například když uvažuje o tom, jaký by to byl paradox, kdyby svou knihu o smrti nedopsal kvůli náhlému úmrtí.

Julian Barnes je sarkastický i vůči sobě a svým nejmilovanějším filozofům. I když sdílí jejich ateistický názor, "zkouší" to na ně - a vlastně i na sebe - přes city. Pokládá si - i svým filozofům - otázku, jestli by přece jen nebyl radši, kdyby se ukázalo, že posmrtný život existuje. Měli by z toho filozofové radost i za tu cenu, že by vlastně byli pro smích, neboť za života přesvědčovali okolí o posmrtné nicotě?

Autorův strach jej nutí věci domýšlet ještě dál než jen k dobře formulované úvaze, zakončené bonmotem. Těch má v knize nepočítaně. "Občas mi život připadá jako příliš přeceňovaný způsob trávení času," píše například. Julian Barnes ale nevtipkuje proto, aby byl dobrý společník, často se zdá, že hlavně kvůli sobě. Aby se nadechl, odlehčil své myšlenky, které ho tíží. Jako by se sám konejšil: žádný důvod k obavám.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků