Haklova Pravidla směšného chování vypráví o dospělých, kterým umírají rodiče

Největší čtenářský zájem z díla Emila Hakla dosud zaznamenala novela s názvem O rodičích a dětech.

Na jejím konci přivolá vypravěč po vydatné procházce pražskou Stromovkou svému otci taxíka: "Dívám se za světly odjíždějícího taxíku. Dívám se, jak zpoza dveří vlaje kus přivřeného baloňáku... Příště budeš hodnější..., začíná zase brebentit rarach: Budeš trpělivější...! Je to tvuj otec...! Chlap, kterej tě vychoval...! Je to na celym světě jedinej člověk, kterej má s tebou trpělivost...!"

Nyní publikovaná novela Pravidla směšného chování se k synovsko-otcovskému dialogu vrací, přesněji řečeno její druhá část. Ta však jízdou taxíkem nekončí, nýbrž začíná. A nejede se domů, nýbrž do nemocnice: "Pomáhám otci s usazením. Nedaří se nám složit dovnitř nohy. Chlap u volantu si nás prohlíží ve zpětném zrcátku."

Mistr republiky v přímé řeči

I v knihách Emila Hakla se tedy věci vyvíjejí, přestože se zdá, že vše stojí, v lepším případě se vše jen opakuje... Dohromady se tak prózy pražského autora splétají do jednoho chumlu - každá obstojí sama o sobě, ale dohromady tvoří vyšší celek.

A nejde jen o společný autobiografický kadlub, který zakládá tuto "ságu" osaměle se cítícího - a fakticky i čím dál osamělejšího - Pražáka, jehož život je "řízen" především nahodilostí a momentální intuicí.

Zajímavé je také sledovat, jak se v počátcích oblíbený či naopak pro některé recenzentky těžko snesitelný autor, předkládající hospodské rozpravy a četné sexuální úspěchy, mění.

Román Let čarodějnice (2008) a ještě více teď Pravidla směšného chování dokládají, že prozaikovo kouzlo nakonec vůbec nespočívá v tom, že servíruje "libové" historky, nýbrž v samotném nazírání světa a ve schopnosti ho literárně zachytit.

Emil Hakl by tedy pozoruhodně pojednal patrně i proslulou "skvrnu na zdi" ze stejnojmenné povídky - s tím dodatkem, že on by se do tak literátského podniku na rozdíl od Virginie Woolfové asi nikdy nepustil.

U Emila Hakla jde vůbec těžko oddělit to, co se vypráví, od toho, jak se to vypráví. Jedno se snoubí s druhým v celek, který je "živý", a tak pro čtenáře přitažlivý.

Podařilo se mu totiž udělat v českém prostředí obtížný, avšak nadmíru potřebný krok: dokázal vytvořit postavu. Tím se vymanil z proudu lyrické či básnické sebezpytné prózy, která nedisponuje dostatečnou komunikativností. To však zároveň ještě neznamená, že by pražský autor konstruoval nějaké vyspekulované příběhy plné rádobyatraktivního šuntu.

Emil Hakl se nechává textem, potažmo vyprávěným příběhem, nést - to mají společné s bohužel již zesnulým Janem Balabánem. A tak je z toho jednou próza krátká, tedy povídka, jindy delší, tedy novela, případně velmi rozsáhlá, tedy román.

Prozaik přitom ovšem nerezignuje na určitý tvar, nevěří na texty psané z jedné vody načisto. Dosud se v tomto směru zdála být vrcholem Haklovy tvorby právě uměřeně napsaná novela O rodičích a dětech - i proto, že v ní převládala autorova parádní disciplína, přímá řeč.

Letmé propojení tří částí Pravidel směšného chování bylo dost možná z nouze ctností, ale vposledku působí až obdivuhodně rafinovaně.

Samota tě zničí!

Portugalská epizoda románu Let čarodějnice dala nahlédnout, že jakmile Haklův vypravěč opouští pražské ulice, poněkud ztrácí půdu pod nohama. To se opakuje i v Pravidlech směšného chování.

Nyní tak ale naštěstí nevyznívá samotný text, platí to pouze v doslovném smyslu - v první části se autorovo alter ego nechá zlákat k letu na padáku, tedy nestojí nohama na zemi, v závěrečné části zas brázdí deltu Dunaje, jeho život se tak ocitá "na vodě".

Zato v prostřední, titulní části je zatlačen k pevné zemi velice důrazně. Jeho otec totiž leží po operaci v kritickém stavu a nakonec umírá - v těchto pasážích Emil Hakl dokázal stvořit prózu, při jejímž čtení se až úží dech...

Ve chvíli, kdy člověk pozbyde oba rodiče, sice možná odhazuje tíživou rodinnou historii a obyčeje, na druhou stranu ale také ví, že jsou věci, o nichž si již nikdy s nikým nebude moci promluvit. To si synek v Pravidlech směšného chování uvědomí už dříve, když si začne telefonní hovory s otcem nahrávat.

Avšak již tento způsob projevu náklonnosti či nostalgie ukazuje pokřivenost - pouhá pohodlnost či neochota brání skutečným setkáním. Navíc žijeme v době, která se od prožívání přiklání spíše k zaznamenávání. A od života pospolu k osamělosti - přičemž samota je zde nejvíce důsledkem právě neschopnosti s někým být. Raději něco postrádat, než aby něco nepříjemně přebývalo.

To neplatí v Pravidlech směšného chování zdaleka jen ve vztahu k otci. Vypravěčova dívka se objevuje jen prostřednictvím esemesek. Citově vydírá: "Samota tě zničí!" Zároveň však říká pravdu. A Haklovo alter ego to ví, protože se ve skafandru osamělosti už ulicemi plouží: "Za chodu vyťukávám pár čísel. Všichni volaní právě hovoří. Vyměňují si drby, zatracují nové české filmy, domlouvají srazy, návštěvy, výlety. A mně, kurva, nezavolá nikdo."