Dorůžka dobývá jazzové vrcholy, je mistrem silných balad

Už od svých čtrnácti let patří jazzový kytarista David Dorůžka mezi nejžádanější české hudebníky a dnes velkou část života tráví na cestách.

Co chvíli se vypraví do nejrůznějších končin světa a hraje nebo naslouchá tamní muzice. Hudba v něm celou tu dobu tiše zraje a když se dostane ke slovu, kytarista do ní vloží všechny prožitky.

Odsud patrně pramení básnický název jeho instrumentální novinky Wandering Song (Zbloudilá píseň), kterou nahrál s někdejšími španělskými spolužáky z Berklee College of Music: bubeníkem Jorge Rossym z původního tria jazzového klavíristy Brada Mehldaua a přemýšlivým Albertem Sanzem za varhany.

Oproti kytaristově prokomponovaném vokálním albu Silently Dawning z roku 2008 je deska Wandering Song jiná už tím, že vznikla bez přípravy, což má svá rizika: "session" od muzikantů vyžaduje samozřejmou technickou zdatnost, otevřenost k dialogu a především osobní vklad.

Dorůžka je ale jedinečný právě tím, že jeho noty mají bezvýhradně hluboký duchovní obsah a upřímnou naléhavost, která čiší ze znělého tónu elektrické kytary.

Deska tak zprostředkovává muzikantské setkání ve dvou vrstvách: z té vnější je cítit hráčská profesionalita, smysl pro rytmus i podobná evropská jazzová melodika. A pod tím se skrývá to podstatné, tedy že všichni tři hudebníci mají neustále dost nápadů a intelektu k tomu, aby vedli rovnocennou a smysluplnou rozpravu.

Ve vlastních i převzatých skladbách Dorůžka improvizovaný dialog zpravidla vede a Sanz jeho řeč graduje netradičním, spíš klavírním způsobem hry na varhany. Z jeho sól jsou patrné sazby z klasické hudby a místy i bluesový nádech, který určuje barva nástroje, a jenž Rossy křísí budováním napětí a kontrastu za bicími.

Dorůžkovou tradiční doménou jsou silné autorské balady: ve skladbě Agnessong kytara rezonuje milostným lkaním a Sanz pro ně minimálním, ale hutným doprovodem nachází něžné porozumění, podobně jako v osamělé písničce In a Deserted Land, která představuje nejsouvislejší výpověď desky.

Nahrávka swinguje radostí i smutkem

Umírněná samomluva kytary se tu přímo rýmuje s varhanním kontrapunktem a nastavuje spoluhráčům zamlžené zrcadlo, ve kterém se Dorůžkova vnitřní bytost pronikavě odráží jako nějaký moderní rilkovský podivín dávných časů. K dávným časům ostatně odkazuje i Liebeslied od Kurta Weilla. Trio dalo valčíkové písni přísně rytmický melancholický ráz a Sanz během něj bravurně sóluje daleko od leitmotivu skladby.

Zaujmou ale také prokrvenější skladby, třeba Una Muy Bonita od Ornetta Colemana, do které si varhaník přimyslel šlapavý basový riff. Výtečně zvolený repertoár hudebníky bez výjimky vybudil k mimořádně spontánním sólovým výkonům.

Ve výsledku nahrávka swinguje radostí i smutkem, zkrátka vším, co museli muzikanti během nahrávání ve Španělsku prožívat. Bezesporu šlo o setkání talentů. Mírou sdělení nicméně Wandering Song daleko převyšuje obvyklé sessiony a znovu dává tušit, že v Davidu Dorůžkovi vyzrála zcela výjimečná osobnost českého jazzu.

Ostatně uznání se mu dostává rovněž ve světě: album Wandering Song vydalo prestižní španělské vydavatelství Fresh Sound. A necelý týden po té se objevila také deska polské zpěvačky Agy Zaryan, na níž David Dorůžka účinkuje - po proslulém českém jazzovém kontrabasistovi Miroslavu Vitoušovi coby první český hudebník na významném labelu Blue Note Records.

• Diskuse
• Celkem 3 příspěvků