Jan Balabán v posledním románu Zeptej se táty píše o otcově smrti

O tom, co bude literární událostí letošního roku, je bohužel už více než dva měsíce rozhodnuto. A není to žádný objev či zisk, nýbrž ztráta - úmrtí prozaika Jana Balabána (* 1961).

Nyní nakladatelství Host vydalo jeho nejnovější, a tedy i poslední román s názvem Zeptej se táty. Autor jej dokončil krátce před dubnovým skonem a edičně jej poté připravil jeho přítel, básník Petr Hruška. V tomto románu se Jan Balabán snažil vypořádat se smrtí svého otce - sám se však jeho vydání paradoxně už nedočkal.

Po Pravidlech směšného chování Emila Hakla je tak Zeptej se táty letos již druhou českou prózou, jejímž tématem je otcovo úmrtí. Ostatně tito autoři toho mají společného daleko víc. Předně je to jejich "uvěřitelnost", blízkost životu - při čtení jejich knih má člověk často dokonce pocit, že slyší za textem hlasy autorů.

Na druhou stranu oba také stojí v jakémsi meziprostoru - mezi "kovanými" prozaickými konstruktéry a básníky prózy, kteří na tvar literárního textu rezignovali nebo jej nebyli schopni dosáhnout.

U Jana Balabána i Emila Hakla je na každé knize vidět, že autoři o tvar svých próz usilují a ne vždy - či nahlédnuto z druhé strany: většinou - se jim to daří. I proto se Jan Balabán zapsal do české literatury jako povídkář, jeho delší texty tolik oceňovány nebyly.

Letošní Pravidla směšného chování Emila Hakla ale ukázala, že stačí malý "vtip" a heterogenní próza je rázem svázána do jednoho celku. A Jan Balabán ve svém třetím románu - po Černém beranovi (2000) a Kudy šel anděl (2003) - dokázal tento jemný trik také vykouzlit, je jím úvodní a závěrečný obraz psího útulku.

Cos dělal za komunistů? 

Sourozenci Hans, Emil a Kateřina jsou hlavními postavami románu. To oni se vyrovnávají s otcovou smrtí a rovněž jsou konfrontováni s jeho nařčením - s tím, že nebyl až tak čistý, co se týče vzdorování komunistickému režimu, že se tedy otec údajně sklonil víc, než musel.

To je také jedno z podstatných - a velmi dobře nasvícených - témat románu. Pokud se často mluvilo o uměleckém vyrovnávání se s minulostí, pak Jan Balabán přinesl výrazný - protože nijak agresivní ani plakátový - příspěvek do diskuse.

Hans, Emil a Kateřina už se objevili v minulých knihách ostravského autora - ať už přímo s těmito jmény, nebo lze ve starších prózách nalézt postavy s řadou podobných rysů.

To se týká třeba Patricie z Černého berana - a zde je třeba rovněž podotknout, že Jan Balabán byl jedním z mála současných českých prozaiků, kteří dokážou vytvořit ženskou postavu, což plně prokázal již v titulní povídce knihy Prázdniny (1998).

Raději osamělý než sám

Postavy se tedy Janu Balabánovi do próz navracely, a tak lze jeho knihy vnímat jako určitý cyklus - ostatně autor, vystudovaný anglista, často s obdivem mluvil o Williamu Faulknerovi a jeho yoknapatawphském cyklu.

A tatáž "orlojovitost" postav se ostravskému prozaikovi děla i v rámci samotných povídkových souborů - poslední, Jsme tady, z roku 2006, má tak už podtitul Příběh v deseti povídkách.

Propojování povídek a zároveň nedokonalá soudržnost románů se nakonec zdají být ilustrací toho, o čem Jan Balabán psal: o lidech, kteří si uvědomují, jaké jsou jejich životy, jaký je okolní svět, ostatní lidé. Tuší, že v odloučení by se cítili méně osamělí než mezi ostatními lidmi, přesto se ale s touto skutečností odmítají smířit.

Pro ostravského autora jako by tedy analogicky mělo větší smysl riskovat to, že umělecky silná epizoda bude obětována celku románu než přihlížet, jak se - obrazně řečeno - vybroušená povídka opájí vlastní dokonalostí.

Toto věčné pokusnictví je doplňováno přísností pohledu Jana Balabána i jeho postav. Člověk při čtení románu Zeptej se táty cítí, že je jim blízko, zároveň je ale také přímo fyzicky nucen pociťovat, jak si Balabánovi hrdinové nikdy nedají pohov, neexistuje nic jako chvíle klidu, pohovění si, pořád něco kriticky hodnotí, pořád sami sebe peskují, pořád k sobě promlouvají - v tradici autorovy evangelické rodiny řečeno - jako kazatelé, někdy ale možná spíš jako přísní instruktoři. I proto v textech ostravského prozaika tak často dominuje du-forma, přítomná i v titulu nového románu.

Děti už jsou dospělé

Název Zeptej se táty lze ale vnímat také jako ironicky míněnou radu, neboť na otázky už je někdy zkrátka pozdě. Vždycky se totiž po úmrtí blízkého člověka vynořují otázky, které měly být položeny, ale které už položeny být nemohou.

Smrtí takového člověka se něco nenávratně ztratí - společná historie -, ale stejně tak lze takový moment vnímat jako vymanění se ze svíravých dětských šatů. Je tu totiž věčná otázka, dokdy jsme děti a odkdy dospělí? Od toho dne, kdy je nám osmnáct? Od té chvíle, co máme děti? Nebo od toho dne, kdy už nemáme rodiče?

Chce se říci, že nakonec Jan Balabán dokázal zdařilý román napsat - Zeptej se táty působí sevřeněji a silněji než Černý beran a Kudy šel anděl. Jestli ale Zeptej se táty stojí po boku vrcholných povídkových souborů, z nichž největšího mediálního ohlasu dosáhla kniha Možná že odcházíme (2004), těžko říci.

Ostatně nyní, když víme, že další kniha Jana Balabána bohužel už nevyjde, bude dost času o tom přemýšlet. A také budeme mít možnost zjistit, zda jeho prózy potřebujeme stále číst.

Když si pomůžeme názvy knih Jana Balabána, lze říci, že i dobří autoři si musí jednou připustit: "Možná že odcházíme." Jejich knihy však poklidně dodávají: "Jsme tady."

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků