Socialismus a vlasatci: Hon na máničky obnažil technologii totalitní moci

Dvacet let po pádu komunismu bychom měli mít, alespoň doufejme, zmapovány ty nejkřiklavější projevy zvůle minulého režimu.

Badatelé se tudíž mohou věnovat i zastřenějším způsobům útlaku, což dokládá i kniha o šikaně a kriminalizaci mániček neboli vlasatých mladíků v časech socialismu.

Svazek "Vraťte nám vlasy!" antropologa Filipa Pospíšila a historika Petra Blažka nechává zaznít hlasy postižených i viníků, respektive vykonavatelů moci. Výpovědi pamětníků z řad vlasatců doplňují přetištěné policejní záznamy, stranická usnesení i články z dobového tisku.

Přes zdánlivě marginální téma ukazuje publikace velmi přesně a do hloubky totalitní mechanismy založené na foucaultovském principu "dohlížet a trestat".

Účes jako diverze

V šedesátých letech minulého století začala délka vlasů u některých chlapců přesahovat tehdy obvyklý krátký, téměř vojenský sestřih. Šlo nejen o záležitost módy, ale i o svérázné vyjádření vzdoru vůči generaci rodičů a jejím hodnotám.

Problémy s bujným porostem hlavy měli mladíci na Západě i Východě, jak dokazuje Filip Pospíšil v široce pojaté sociologicko-kulturní studii. V socialistickém táboře se máničky střetly ovšem nejen se starší generací a establishmentem vůbec, ale navíc s totalitou.

Roku 1966 byla u nás zahájena celostátní kampaň proti "pronikání nevkusu do účesové úpravy" u chlapců a mladých mužů. Do akce byli krom politiků a policistů zapojeni dále novináři, učitelé, zdravotníci, holiči nebo číšníci.

Dlouhovlasým byl zamezován vstup do restaurací, divadel, kin, veřejné dopravy či rekreačních oblastí. V rámci razií bylo zadrženo a násilně ostříháno několik tisíc mániček, které pak na protestní demonstraci v Praze mimo jiné skandovaly: "Vraťte nám vlasy!"

Vlasatci se podle autorů stali jakýmsi obětním beránkem. Jejich potírání mělo paradoxně pomoci najít styčnou plochu mezi vládnoucí garniturou a starší, maloměšťácky orientovanou generací, která ideám socialismu zrovna nefandila.

Vratký koncept společného nepřítele však vydržel maximálně do invaze roku 1968.

Trestající společnost

Důvodů, proč režimu tolik vadily dlouhé vlasy, bylo samozřejmě víc. Máničky, pošilhávající po západní kultuře, nezapadaly do ideálu poslušného komsomolce s balalajkou. Obecnější příčiny tkví v symbolické rovině.

Autoři naznačují paralelu mezi volně rostoucími vlasy a představou nespoutané sexuality, divokosti či alespoň narušení společenských stereotypů. Šlo zkrátka o prolomení normy, což vždy volá po zpětné normalizaci.

Zákaz nosit dlouhé vlasy je pochopitelně podobně absurdní, jako když král v pohádce zakázal lidem zpívat. Totalita si však nárokuje totální kontrolu nad občany, a proto neváhá zasahovat i do tak privátních sfér života, jako jsou styl oblékání, hudební vkus či délka účesu.

S pomocí propagandy rozpoutal proto stát hysterii, přiživovanou přirozeným generačním střetem, a do "disciplinace" zapojil různé složky včetně zdravotnických a vzdělávacích. Kam nedosáhli strážci zákona, tam byli nasazeni strážci zdraví, morálky či vkusu.

Od drobných šikan a ústrků se tak trestající společnost nenápadně propracovala až k regulérní segregaci a perzekuci. Cedule typu "Vlasatce neobsluhujeme" v sobě nesou ozvěnu protektorátních nápisů "Židům, cikánům a psům vstup zakázán", stejně tak si nemožnost studovat kvůli nedělnickému původu či "nedůstojnému" vzezření podává ruku s antisemitským rasismem.

Knihu "Vraťte nám vlasy!", která provokuje k úvahám, lze doporučit zvláště dnešní mladé generaci, jež je často obviňována z konformismu, manipulovatelnosti a absence revolty.

• Diskuse
• Celkem 7 příspěvků