Češi v Gottlandu skáčou, jak se píská. Včetně Bati nebo Kubišové

Na scéně Národního divadla moravskoslezského byl stvořen Gottland. Divadelní adaptaci stejnojmenné knihy polského novináře a "čechofila" Mariusze Szczygieła režíroval Jan Mikulášek. Premiéra se uskutečnila v sobotu.

Už samotný název knihy je výstižnou charakteristikou a má šanci se ujmout podobně jako pojem "kafkárna". Ostatně cizinci se musí jevit pikantní, že uměleckou modlou a národním symbolem je tu téměř půl století popový zpěvák, jehož jméno v překladu znamená Bůh.

Zvlášť, vezmeme-li v úvahu pověstný ateismus "Gottlandu", jenž se v knize také přetřásá.

Szczygiel ve třinácti reportážích vytvořil prostřednictvím paradoxních lidských osudů obraz českého myšlení, povahy, přizpůsobivých instinktů, lhostejnosti i humoru. Autoři divadelního scénáře Marek Pivovar a Jan Mikulášek toto vše shrnuli do podtitulu a zároveň choreografického leitmotivu inscenace: "Kdo neskáče, není Čech!"

Umakart ze "socíku"

Scénický princip Mikuláškovy inscenace je pro žánr kolektivní ironické sebereflexe osvědčený. Jeho nejvýraznějším "objevitelem" je švýcarsko-německý režisér Christoph Marthaler, který před deseti lety oslnil Evropu i v Čechách uvedenými sondami do ducha německého národa (Zab Evropana!) nebo manažerského kapitalismu (Hodina nultá).

Scéna Marka Cpina práce Marthalerovy dvorní scénografky také nápadně připomíná. Sterilní umakartový prostor se sloupem uprostřed, který hezky navazuje na interiér Divadla Jiřího Myrona z dob socialismu, kancelářská světla, stoly, židle, mikrofony... V zadním průhledu monumentální schodiště. Na zdi obří nápis bílou barvou: "Chci!" Na pohled silné pozadí všech příběhů. Ale jen to, režie s prostorem jinak nezachází příliš vynalézavě.

Kolektiv "Čechů" v hnědých oblecích, který skáče, jak se píská, se postupně individualizuje. Před námi se odehrávají pohnuté, bizarní a paradoxní osudy: podnikatele Bati, herečky Lídy Baarové, architekta Stalinova pomníku Otakara Švece, spisovatele Jana Procházky nebo Marty Kubišové...

Ukázka z představení (text pokračuje pod videem)

Na jevišti se střídají známé osobnosti, Otakarem Vávrou počínaje a Klausovým mluvčím či Jiřím Kornem konče. Samozřejmě nechybí Karel Gott, jemuž na ramena usedají další a další žluťoučcí slavíci. Některé epizody jen ilustrují známé příběhy a nudí jako školní opakování. Ty méně známé – osud autora Stalinova pomníku – si poslechneme se zájmem, ale stylizované pohybové komentáře k nim nic nepřidávají.

Nejzajímavější je inscenace tam, kde se odpoutává od předlohy a ve sledu jednotlivých "čísel" tvoří vlastní scénické obrazy. Výborná je koláž Gottových šlágrů. Jejich výběr individualizuje interprety v šedém (pardon, "posraně" hnědém) davu, na pozadí notoricky známých sloganů se odehrávají vtipné mikropříběhy.

Hříchem je jen půst

Silně působí prolínání časových rovin, které nečekaně spojují jednotlivé osudy do provokativního významu. Například když námluvy Baarové a Goebbelse komentuje píseň Marty Kubišové Magdalena ze sladkých šedesátých: "Krása není hříchem, hříchem bývá přísný půst..." Ne vždy se daří inscenátorům nečekaným spojením probudit v publiku rozporuplné emoce na hranici smíchu, ironie, nostalgie i odporu, které by této komentované historické procházce slušely a jako puzzle skládaly téma. Na to je Mikuláškova inscenace příliš učesaná.

Szczygiełův Gottland je určitě pozoruhodná kniha, ale kdyby Pivovar s Mikuláškem připravili bez její opory, třeba i společně s herci, vlastní scénář, působilo by představení možná přesvědčivěji, jako osobní postoj a svědectví. Takhle je vzrušující asi jako povinná jízda v krasobruslení.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků