Arménie bez chuti

Když vcházíte do pražské restaurace Noy, je od prvního momentu jasné, že to bude exotický zážitek bez ohledu na arménské menu, které tu nabízejí.

Podnik na periferii je ukrytý v suterénu hned vedle nonstop baru; první, co po cestě uvidíte, je nástěnka s fotkami, na nichž majitelka pózuje s bavičem Petrem Novotným, autorem kuchařky Ham a mňam.

Interiér Noy je zdoben umělohmotnými hrozny a listy vinné révy, dominuje mu panoramatická malba zpodobňující horu Ararat. Právě po národním symbolu Arménie je pojmenována jedna z místních tekutých specialit, tříletá brandy Ararat. Když sklenku s nazlátlou tekutinou přiblížíte k ústům, vhrknou vám do očí slzy, jak štiplavé aroma stoupá nad okraj pohárku.

Splašené čichové a chuťové receptory můžete zklidnit některou z dalších exotických tekutin, třeba jedovatě zeleným tarchunem, legendárním nealko drinkem z časů Sovětského svazu, nebo tanem, kořeněným jogurtovým nápojem, případně jeho upgradovanou verzí, akroškou, v níž je ještě navíc okurka. Každý z těchto nápojů poskytne svébytný chuťový zážitek a má jisté kouzlo.

Když přijde na jídlo, je to s chutěmi o poznání horší. Na jednu z návštěv Noy se se mnou vypravil kolega, který působil jako zpravodaj Hospodářek pro někdejší SSSR. Když mu číšník přinesl objednaný garni arach, lilek plněný masem s přílohou nápadně podobnou českému leču, podíval se na mě vyčítavě už po prvním soustu. „Proč tam není žádné z těch jejich koření?“ zeptal se vzápětí.

Těžko říct, jestli kuchař nechce děsit Evropany autentickými chutěmi, nebo má jiné důvody. Každopádně je ale většina jídel v Noy mdlá. Z desítek pelmeňů, které jsem v životě ochutnala, patřily zdejší k těm nejslabším. Namleté maso uvnitř taštiček bylo šlachovaté a suché, po koření opět ani stopa. Ani česneko-jogurtový dresink, jímž byly polité, to nezachránil. Výraznější chuť měl z hlavních jídel jenom šašlik. Nebylo to ale kořením, vražedně tuhé klínky vepřového byly spálené ze všech stran a výrazný odér ohně neodbytně prostoupil všemi jeho vlákny.

Asi nejlepší z toho, co se dá v Noy ochutnat, je místní boršč. Polévka je autentická, hustá, s nezbytným kopečkem zakysané smetany.

A na rozdíl od ostatních jídel jsou v ní stopy dochucování patrné.

Kdo by chtěl soudit arménskou kuchyni podle toho, co dostane v Noy, musí nezbytně nabýt dojmu, že sestává hlavně z rozvařené zeleniny, lilkových plátků nasáklých tukem a masa, s nímž si bez steakového nože poradíte jenom těžko, není-li mleté. Jenže taková zakavkazská kuchyně ve skutečnosti není, to jenom jídlo v Noy je odfláknuté.

Ztělesněním nedostatku talentu ve zdejší kuchyni je dezert pachlava. Zákusek, který má být výrazně tučný a sladký, je tu jemně řečeno nedomrlý a náplně z oříšků a medu je mezi příliš silnými vrstvami těsta víc, než by mělo být.

Pokud byste se rozhodli čelit trudné realitě větším množstvím některého ze zdejších vín, připravte se na pořádný bolehlav.

Vína, co jsme v Noy ochutnali, vynikala sladkostí až ďábelskou, ať už šlo o víno z granátového jablka za astronomických 170 korun za sklenku nebo rozlévané bílé. To mělo navíc výrazný ocas, jako kdyby leželo v sudech od broskvové vodky.

Ani se číšníkovi nedivím, že na naše otázky po detailech zrání jenom pokrčil rameny a dotčeně odvětil. „Já nevím. Nejsem Armén. Vypadám tak snad?“

Z desítek pelmeňů, které jsem v životě ochutnala, patřily zdejší k nejslabším.

 

Noy
Koněvova 251, Praha 3
Tel.: 777 077 372
www.armenskarestaurace.cz

reklama

Diskuse

Zasílat reakce

Zveřejnit e-mail

Zobrazit náhled

Zbývá 1000 znaků

• Diskuse
• Celkem 14 příspěvků