KNIHA

 

Věra Linhartová
Soustředné kruhy 
Torst, Praha 2010
530 stran, 499 korun

 

Ačkoliv Věra Linhartová (1938) bývá řazena do jedné skupiny se svými vrstevníky Václavem Havlem, Pavlem Švandou nebo Violou Fischerovou, spojována s aktivitami surrealistické skupiny šedesátých let nebo srovnávána s autory takzvaného nového románu, ani jeden z pokusů ji někam přiřadit není zcela přesný.

A zatímco beletristické dílo Věry Linhartové je v českém prostředí ceněno, ale také leckdy až "obviňováno" z nepřístupnosti pro zdánlivě abstraktní jazyk, její studie z let 1962 až 2002 o výtvarném umění a literatuře až do vydání knihy Soustředné kruhy patřily k nejméně probádaným oblastem její tvorby.

Proměna jazyka

Jasným důvodem byla jak roztroušenost studií, doslovů či příspěvků ve sbornících, tak i fakt, že značná část esejistického díla byla po autorčině odchodu z Československa psána francouzsky. Díky pečlivé práci překladatele a editora svazku, jímž se stal básník Miloslav Topinka, a deseti dalších překladatelů, byly nyní zásadní studie převedeny do češtiny.

Věra Linhartová bezesporu představuje jednoho z nejcitlivějších kunsthistoriků a znalců literatury. Proměna jazyka pro ni byla zásadní zkušeností. Francouzské studie se v daleko menší míře opírají o jazyk, jsou přehlednější a řekněme i daleko věcnější, což je leckdy pro čtenáře ochuzující, neboť málokdo tak svrchovaně, přesně a zároveň poeticky nakládal s češtinou i ve studiích o umění.

Navíc se "české" studie mnohdy velmi kriticky vyjadřovaly k obtížím zabydlení se současného umění v komunistickém režimu. Nebály se být nesmlouvavé k ústupkům spřízněných umělců, jimž bylo umožněno publikovat jen za cenu kompromisu.

Cesta k sobě

Titul knihy Soustředné kruhy je vybrán velmi příhodně. Věra Linhartová jako by ve všech studiích systematicky kroužila okolo několika oblíbených témat, přestože se v nich zabývá tak rozdílnými tvůrci, jako jsou malíři Josef Šíma či Mikuláš Medek, básníci z francouzské skupiny Vysoká hra, japonští surrealisté, ruský lingvista Roman Jakobson či japonský mnich Dogen.

Především jde ale o pokusy skrze díla druhých nalézt cestu k sobě samotné, k vlastnímu dílu a údělu či dané životní situaci autorky. Autorky, která vždy bude tvrdošíjně stát mimo hlavní proud a především bude vždy cizinkou tam, kde jiní jsou až příliš jako doma, aniž by věděli, co to znamená být někde cizincem, či doma.