Cesta Františka Hrubína tam a zase zpátky má podobu jedenácti knih v jednom svazku

Tím silněji oslovují, čím jsou intimnější. Tento zdánlivý paradox obsahují básnické knihy Františka Hrubína (1910-1971), jež nyní vyšly souborně v edici Česká knižnice. Svazek se opožděně vztahuje k loňskému stému výročí autorova narození. Stranou zde zůstala tvorba pro děti, próza, ale i několik sbírek.

Jedenáct knih do tohoto svazku zařazených ale jako by přesně kopírovalo básníkův vývoj, a tedy i život. Jedná se o oblouk vedoucí od sebeobjevení, sebepojmenování přes ohledávání světa až k návratu k sobě, k nostalgickému zachycení sebe sama z odstupu právě v době mladického sebeobjevování a sebepojmenovávání.

Noc otvírá ženu

V debutu Zpíváno z dálky (1933) se totiž už umí básník životu podívat do očí zpříma a zblízka: "Noc otvírá nám ženu jako bolest/ a dává zapomenout na naši,/ tak jako by se pokoušel o lest,/ než do vrásek ji lítost rozpráší."

Zároveň je v závěrečné básni přítomna hrubínovská touha žít, mladická rozdychtěnost: "Živote postůj, já jsem tvůj,/ mám ústa, oči, noc a řeku,/ miluji, vidím, hořím, teku,/ radostem pláč můj obětuj,/ na čelo polož vrásku k vrásce,/ dej rty mé nocím, smrt mou lásce."

Je zde tedy mladík stojící za letní noci v otevřené krajině, na břehu řeky, ovšemže Sázavy, připravený k emotivním vzruchům života – týž, jaký se pak objeví i v šedesátých letech ve vrcholných knihách-ohlédnutích.

Mezi těmito dvěma body ale je dlouhé období, které přináší třeba válečnou knihu Včelí plást (1940), obsahující i rozsáhlou báseň Město v úplňku. Při jejím čtení se však na mysl vkrádá především to, že ve stejném roce vydal také Vladimír Holan První testament, a to je pro Františka Hrubína kruté srovnání.

A pak jsou tu také Jobova noc (1945) a Hirošima (1948), knihy snažící se ve smutku obejmout svět. U nich však nejde ani tak o posuzování umělecké (ne)zdařilosti, jako spíše toho, co bylo naturelu Františka Hrubína vlastní a co mu vlastní nebylo. A zdá se, že vlastní mu nebyla hra na myšlenkovou závažnost a snaha o budování sbírky jakožto složité veršové kompozice.

Muž i chlapec jdou

To nemá být snaha ukázat, že František Hrubín byl sice geniální básník, ale vlastně nevěděl, co psal. On to, jak vidno, stále velmi dobře věděl.

V reakci na verše z debutu Zpíváno z dálky totiž o osmadvacet let později v knize Až do konce lásky (1961) píše: "Živote, díky, žes nestál!/ Z každé chvíle se rodí tisíce nových chvil./ Kdybys byl stanul, byl bych mrtev, nebyl bych žil./ A žiji jen proto, že jsem nikdy a nikde neměl stání./ I ona chvíle pukla žárem, díky, žes nestál, díky ti za ni!"

V další básni této sbírky už čteme přímo předznamenání Romance pro křídlovku i prózy Zlatá reneta: "Oba, muž i chlapec, jdou./ Mají dohromady jedno srdce.../ Neboť kdyby zašel chlapec v muži,/ nic by nezbylo z lásky,/ nic nezbylo by z poezie."

Oba texty ukazují, že i František Hrubín přirozeně našel tvar pro větší celek, řekněme pro "příběh" – ostatně knihy byly také v šedesátých letech úspěšně zfilmovány Otakarem Vávrou, stejně jako předtím divadelní hra Srpnová neděle.

V Romanci pro křídlovku (1962) i Zlaté renetě (1964) je do "současného" rámce zasazen v nostalgickém oparu vězící jinošský příběh, v němž hraje hlavní roli samozřejmě zamilovanost, řeka, léto, vesnice a noc. To, co se totiž zdálo jako "teprve začátek" života, byl už – kdo to ale tehdy mohl tušit? – jeho vrchol.

Proto se muž snaží jít v chlapeckých stopách, což však bohužel – ovšem i naštěstí – nejde. Copak by muž dokázal všechno tak bezprostředně, nereflektovaně prožívat? A což kdyby se pak ukázalo, že to, na co se vzpomíná, bylo vlastně banální a jen následně proudem času omleté do mytické podoby?

Taková tedy byla cesta od mladíka k muži a zpět a "mezitím kdesi byly revoluce a dvě velké války/ a malých válek bylo k nespočtení,/ mezitím jsem chodil na pohřby,/ mezitím jsem se oženil a měl děti," jak píše básník ve sbírce Česká denice (1968).

František Hrubín patří k velkým autorům, kteří dokázali nalézt originální hlas – bez velkého patosu, vznešených provolání i bez vzteku a nervnosti. Hlas civilní, hlas básníka, který kdysi psal o svém "tenkrát" – a tím si zajistil místo v srdcích budoucích generací.

OD SÁZAVY K HEJTMANU
Tvorba Františka Hrubína je silně spjata s řekou Sázavou, rodina jeho matky totiž pocházela z Lešan v Posázaví. Poslední léta svého života však básník strávil v Chlumu u Třeboně, u rybníka Hejtman, kam je také zasazena jeho divadelní hra Srpnová neděle.