Jen třídit odpad nestačí, upozorňuje titul páté sbírky pražského autora Víta Janoty (1970). A tato básnická skladba ukazuje, že ani dnes není nemožné, aby verše byly skutečnou poezií a přitom srozumitelně říkaly cosi podstatného o naší současnosti. Pokud tak vloni bylo v HN již v létě za českou básnickou knihu roku označeno Moře Pavla Kolmačky, letos, a to ještě o několik měsíců dříve, kandiduje na tento "titul" právě nová kniha Víta Janoty.
Pražský básník debutoval poměrně opožděně - v roce 2002 sbírkou K ránu proti nebi -, což je třeba celých dvanáct let po stejně starém Petru Borkovcovi. Ale Vít Janota si počkal a dočkal se. Navíc od té doby v pravidelném rytmu vydává další knihy - v roce 2004 to bylo Fasování košťat, v roce 2006 Praha zničená deštěm, v roce 2008 Miniová pole.
Člověk uvízlý v nulovém bodě
Tvarově se poezie Víta Janoty v jednotlivých knihách proměňovala - v první sbírce to byly básně klasického střihu: "Bylo ještě letos a na krůček už loni / temněly v dálce dvory pod střechami / a všechno zlo stlačené mezi námi / zbytečné jak pošťák co se nedozvoní."
Avšak od melodičnosti se pak básník vychýlil ve Fasování košťat k prozaické stručnosti: "Po taxíkářských letech / mizerného braku / vrátil se na stará místa / lahůdkový bufet / Pozinkované stoly/ mastné talíře na stojáka / majonéza teče mezi prsty / Třeba jsme tuhle bitvu/ ještě úplně neprohráli."
Syntézy těchto způsobů psaní stejně jako syntézy básnických fragmentů v jedinou skladbu Vít Janota dosáhl v následující Praze zničené deštěm, kde hned v úvodu čteme vytyčení životních souřadnic: "Jsem člověk uvízlý / v nulovém bodě / ve výslednici neurčitých / protichůdných sil / neurčitého času/ někde na pokraji středního věku." Pásmo číslovaných básní přinesla i následující Miniová pole: "Zatrpkli jsme / připoutaní k sobě / v zákopech nepoznaných válek."
Ze zmíněných veršů lze vypozorovat, že tvarově se sice poezie Víta Janoty v čase měnila, tematicky však byla stabilizovaná již od počátku. Najdeme zde jasné zprávy o tom, že další a další naděje jsou zklamávány, že se slušností člověk nikam dojít nemůže, že sametovou revolucí mentalita svazáků z lidí nevymizela, ale v neposlední řadě také znechucenost konzumním světem plným pokrytecké péče.
To vše člověka v konečném důsledku zahání do nostalgie po pubertálních letech a po starých časech, byť tehdy na Hradě seděl Husák, nicméně vše mělo jasnější kontury.
Je mdlá, jalová doba
Právě vydaná kniha Jen třídit odpad nestačí tento pocit ještě umocňuje. Jako by už zmizela i možnost, že ono velké zklamání bylo konečně poslední. Ne, přišlo další, i když si tentokrát už nikdo ani žádné naděje netroufl dělat: "Je mdlá jalová doba / cirkusy plebejských hochštaplerů / se roztahují na pláních za městem." U Víta Janoty je nápadný až zarážející rozpor v tom, co říká a jak to říká. Tolik přesných postřehů o tichých hrůzách všedního dne v Evropské unii je předkládáno s velkou rozvahou a klidem, žádný hněv, žádný přerývaný dech bezmocného vzteku.
Refrénem "Je třeba si zvykat" jako by básník dokonce nabádal k poddajnosti, samozřejmě s ironií: "Je třeba si zvykat / na bezvětří které následuje / po každém nezvratném přeskupení hmoty / na otupenost vtělenou / do mírného kolébání lodí uvízlých na mělčině."
Vít Janota ve svých básních věnuje rovnoměrně prostor lidskému sebezpytu a pozorování a komentování okolí. A tak v básnické skladbě najdeme i pasáž, která dala knize titul: "Jen třídit odpad nestačí / podrážkami sešlapávat / průhledné bubliny plastových lahví / s rozkoší pouštět do tmavých otvorů / bezbarvé křehké sklo / tahat na světlo neforemné balíky / vyluštěných křížovek a humoristických časopisů."
Na stránkách knihy Jen třídit odpad nestačí je pán tvorstva zachycen jakožto neurotický tyran, který je však pouhým parazitem na nemocemi prolezlém městském organismu. A Vít Janota o nevolnosti z toho, co v důsledku své básnické bystrosti nedokázal nezahlédnout, píše krásné, protože přesné verše.
Vít Janota
Jen třídit odpad nestačí
Dauphin, Praha 2011, 48 stran, 198 Kč
PRAŽSKÝ PRŮZKUMNÍK
Vít Janota ve svých básnických knihách prozkoumává povážlivou mělkost našich životů a také své rodné město Prahu. Po vzoru básníků Skupiny 42 ho však daleko více zajímají periferie a různé meziprostory než turisty prošlapávané centrum.
FOTO: HN - LIBOR FOJTÍK
