Nechat si vyprávět od Holanďana o Norsku se může zdát asi stejně rozumné jako si založit firmu s tchyní. Nicméně nizozemský prozaik Willem Frederik Hermans (1921-1995) v románu Už nikdy spánek (1966) o Norsku vypráví - a umí čtenáře zaujmout stejně jako v románu Temná komora Damoklova (1958), jímž vloni v českém literárním prostředí posmrtně debutoval.
Oba romány patří k nejslavnějším dílům velmi plodného a také rozporuplně přijímaného spisovatele. Chtělo by se říci, že příběh z válečného Nizozemska, který přinesla Temná komora Damoklova, nemá s výpravou mladého geologa do severního Norska z románu Už nikdy spánek nic společného. Ale zároveň by se chtělo "zasvěceně" dodat, že tyto romány přece mají společný základní vyprávěcí tón - ne, chlad je pro jeho charakteristiku příliš silné slovo, snad je přiléhavějším výrazem netečnost, díky níž také próza tak podivuhodně hladce plyne.
Už nikdy spánek je románem o světě, který už nemá žádná tajemství, vše už bylo objeveno. A také románem o vědeckém mikrouniverzu plném nedospělých mladíků s očima navrch hlavy, vysoké inteligence, ale i nepřiznané životní zakrnělosti a neuvěřitelně velké řevnivosti, která se týká třeba jen nějakého kamene nebo rostlinky.
Panic a smrt
Vyprávění o mladém geologovi Alfredovi je ale i příběhem o tom, jak si matka do synovy osoby projikuje svého - také na jedné z vědeckých výprav - zesnulého manžela. V Alfredově případě ale spíš jde o útěk před vlastním životem a zároveň o pronikání do dosud člověkem "neuchváceného" světa.
Mladý geolog toho totiž o životě podle všeho příliš neví, ale přitom se vydává na takovéto cesty, kde je konfrontován s mnoha nástrahami i se smrtí. V závěru románu pak dokonce patnáctileté norské dívce, podle vlastních slov "otcovsky", kupuje tabulku čokolády - daleko víc je to však ilustrace Alfredovy panické rozpačitosti.
Už nikdy spánek je ale především románem, který téměř až zázračně spojuje vysoké a nízké tak, jak to dnes v literatuře nelze najít - tedy přirozeně, nikoliv vědomě v "několikaúrovňových" románech Umberta Eca a jeho následovníků. A to je vlastně další příznak, který má nyní česky vydaný román shodný s předchozí Temnou komorou Damoklovou.
Literatura je jedna
Číst si Už nikdy spánek je tak velmi příjemným zážitkem. Nejedná se totiž ani o pouhou kratochvilnou prózu, ani jen o náročné dílo, které má člověka někdy později za čtenářskou námahu odměnit. Jako by Willem Frederik Hermans na toto dělení nehrál - ostatně do románu zakomponoval i úšklebek směrovaný k těm, kteří se tváří, že literatura je věda, respektive k těm, kteří se tváří jako literární vědci. Alfredova matka se velmi dobře živí tím, že ve vysokém tempu píše články o světové literatuře na základě recenzí v zahraničních revuích.
Už nikdy spánek je dobrý román. Ale když dobrý, tak dobrý k čemu? Pro toho, kdo příliš nečte - kdo pro samé pronikání do jím dosud "neuchváceného" světa nemá čas či potřebu číst -, se tato mudrlantská otázka může zdát nadbytečná. A tomu, kdo čte hodně - kdo se do románových příběhů schovává před vlastním životem -, se zas může zdát zbytečné se hledáním odpovědi zdržovat. Ostatně zdá se evidentně přínosné, že byl Willem Frederik Hermans nyní pro Čechy objeven, nicméně významnosti děl nizozemských kolegů Jana Wolkerse, Huga Clause či Harryho Mulische jeho romány zas nedosahují.
Odpověď na otázku, k čemu že jsou romány Willema Frederika Hermanse dobré, by mohla nicméně znít takto - mohou se nad nimi "sejít" ti, kteří na moderní prózy zmíněných autorů nedají dopustit, s těmi, kteří by je nikdy nevzali do ruky, případně vzali, avšak s velkou pravděpodobností zas brzy odložili. A to je jen jedna z možných odpovědí... Pak je tu také ta věc, že nizozemský autor o norských skalách a řekách vypráví opravdu velmi sugestivně. Z toho ale zas na druhou stranu ještě nelze odvozovat, že založit si firmu s tchyní je rozumné...
Willem Frederik Hermans
Už nikdy spánek
(Přeložila Magda de Bruin Hüblová) Host, Brno 2011, 270 stran, 299 Kč
Sever Skandinávie
Většina románu Už nikdy spánek nizozemského prozaika Willema Frederika Hermanse se odehrává v nejsevernější a zároveň nejvýchodnější části Norska, zvané Finnmark. Ta je i na netypicky řídce obydlené Norsko obydlena velmi řídce.
FOTO: NOCLITERATURY.CZ
