Ty nejhloupější jsou nejpravdivější, říká odevzdaně Fanny Ardantová v proslulém filmu Žena od vedle o písničkách, které poslouchá v rádiu během léčby na psychiatrické klinice. Pro charakteristiku právě česky vydaného románu Poslední přítel Tahara Ben Jellouna by se tak dal použít úryvek ze známé písně My dva a čas: "My dva a čas/ i sluncem jdem i nečasem,/ my dva a čas/ jdem sem a tam a tam a sem..." Jak totiž naznačuje už titul románu, jde v něm především o přátelství dvou chlapců - a samozřejmě také o jejich první milostná vzplanutí.

Mladí Maročané to na přelomu padesátých a šedesátých let neměli tak snadné - dívky si totiž musely pro budoucí manžely zachovat panenství. Proto si jinoši buďto "udělali brčko", to jest onanovali, případně s děvčaty provozovali "tah štětcem", tedy vnější tření jednoho pohlaví o druhé. V krajním případě pak provozovali sodomii... S přibývajícím časem ale přicházejí přece jen jiné problémy, ty manželské - a i ty milenecké.

Kdo tedy čeká, že se v novém překladu z díla význačného francouzsky píšícího Maročana dočká exotiky, pak bude patrně zklamán - nikoliv však po literární stránce a také jistě ne tím, jak se Poslední přítel dotýká našich životů, aniž by se zas snažil být dnes tak rozmohlou "univerzální" literaturou, jež si tak neodvratně předurčuje své místo v šeru pod literárním stolem.

Lola souloží jako o život

Kdo by však přece jen toužil po exotickém příběhu, patrně jej z rozsáhlého díla Tahara Ben Jellouna (1944) uspokojí spíše Posvátná noc, jež je rovněž už k dispozici v českém překladu a za niž autor v roce 1987 získal Goncourtovu cenu. Román vypráví o dívce, jejíž osud je vlastně příběhem Járy Cimrmana naruby. Toho zamlada oblékali jako dívku, hrdinka Posvátné noci je zas do dvaceti let nucena přežívat v chlapecké roli, neboť je nejmladší dcerou, a otec už opravdu potřeboval mít syna - nejen kvůli dědictví, ale také kvůli pověsti. Když pak konečně může být sama sebou, nenávistné sestry jí provedou obřízku, takže její ženská přirozenost je opět zmrzačena.

Do češtiny už byla převedena také kniha-dialog Tati, co je to rasismus? (1998), v níž se kupříkladu říká: "Rasismus nebo náboženství se využívá k podnícení lidské nenávisti, k tomu, aby se lidé nenáviděli, i když se neznají." Z hlediska nyní vydaného Posledního přítele (2004) je však důležitější vůbec první kniha Tahara Ben Jellouna, jež byla přeložena do češtiny, a to již před devíti lety - próza Tichý den v Tangeru (1990).

Ta je totiž vyprávěna rovněž velmi civilně, netlačí tolik na příběhovou pilu a taktéž se zde hlavní hrdina, stařec, zaměřuje na přátelství - jež postrádá, neboť většina kamarádů již zemřela, se zbytkem se, jak to ke stáru bývá, smrtelně vážně rozhádal. V neposlední řadě je zde vzpomínka na Španělku Lolu a s ní prožité erotické dobrodružství. A tutéž zkušenost zažívá i Alí z Posledního přítele: "Volal jsem jí do kanceláře obden přesně v pět hodin, nechal jsem to třikrát zazvonit, zavěsil jsem a pak vytočil číslo znova. Ošukáš mě dneska večer?"

Poslední přítel je tak další v početné řadě próz Tahara Ben Jellouna, která započala v roce 1973 románem Harrouda - a nutno dodat, že útlých próz, jak je to v posledních letech ve frankofonní literatuře jakýmsi nepsaným pravidlem. Vedle Posvátné noci se dostalo ocenění a mimořádné pozornosti taktéž knize Ten oslepující nedostatek světla (2001). V ní totiž autor na základě svědectví jednoho z vězňů popsal žalářování marockých důstojníků v roce 1971, když byli obviněni z pokusu o převrat - a jen málo z nich tehdy dokázalo rok a půl trvající mučení přežít.

Za toto dílo autor získal The International IMPAC Dublin Literary Award. Vedle toho byl ale Tahar Ben Jelloun rovněž obviněn, že pamětníka a "dodavatele látky" finančně vyšachoval ze hry - a aby toho nebylo málo, tak byl hned nařčen i z toho, že v době vlády Hassana II. byl pěkně zticha, zatímco po králově smrti a uvolnění poměrů najednou nedávnou marockou minulost využívá pro své knihy a zlepšení image.

Mám radši holky, co nejsou komunistky

Při čtení ani ne stopadesátistránkového Posledního přítele si člověk uvědomí, jak dlouhý lidský život je - a jak uhání kupředu jako závodní chrt. Román je ale vlastně rekapitulací celoživotního přátelství Alího a Mameda z Tangeru, velmi strohou rekapitulací - a tak místo svištícího chrta je už spíše popisem psí kostry. To jediné z toho nadějného šampiona "dnes" zůstalo kdesi za tribunou, na níž lidé povzbuzují nové favority.

Tahar Ben Jelloun lakonicky, avšak přesně popisuje potíže s prvními láskami, opojení z těsného jinošského přátelství, těžké odloučení během studií, následnou soudržnost, když jsou Alí a Mamed zatčeni a pak drženi dlouhé měsíce v podivné vojenské službě. Nejen láska a přátelství totiž patří k mládí, také politika. Když se Alí vrátí na prázdniny z Kanady, Mamed studující v Nancy mu vypráví o svých sexuálních eskapádách s Evropankami: "...podvádím stranu jen v jediný věci, a tou je sex; nikdy nešukám se soudružkami; mám radši holky, co nejsou komunistky, nevím proč, ale se soudružkami, i když jsou hezký, se mi nepostaví."

Když Olof Palme vycházel z kina

Autor se nijak netlačí do charakterizování, spíše popisuje, ovšem vždy si neodpustí nějakou větu, jíž velmi přesně šlehne - až se chce čtenáři vykřiknout ono kunderovské "To je přesně jako já, to já..." Je tomu tak nejen v pasážích mladického rozpuku, ale i později, kdy je popisováno postupné odcizení přátel, a to v důsledku vstupu do manželství a také toho, že Mamed odchází do "korektního" Švédska: "...všimni si, politici chtěli být pořád tak prostí a dostupní, až ztratili svého velkého vůdce Olofa Palmeho, premiéra, kterého zavraždili, když vycházel z kina." A když už je řeč o kině, Mamed je českému čtenáři blízký i tímto detailem: "Naučil jsem se jejich jazyk a byl jsem hrdý, že se dívám na Bergmanovy filmy v původním znění."

V románu ovšem vypráví nejen Mamed, ale i Alí a společný přítel Ramon. A tak je příběh doveden do hořkého konce. Vědět a znát nic neznamená, jak naznačuje i Mamed, nemocný lékař. Poslední přítel ukazuje, že každý život se ve zpětném zrcátku zdá plný chyb, hluchých míst a nevyřčených slov - a že stejně skončí smrtí. Jde jen o to, zda si pro člověka přijde dříve než pro jeho celoživotního přítele. A zda ho případně nechá stát nad svou smrtelnou postelí, protože "dopřát" mu něco takového není zrovna přátelské gesto. Nebo je?

Tahar Ben Jelloun

Poslední přítel
(Přeložili Anna a Erik Lukavských)
Fra, Praha 2011, 148 stran, 198 korun

 

Posvátná noc

Rodák z Fesu věrný Tangeru

Tahar Ben Jelloun (1944) se narodil ve Fesu, lyceum studoval v Tangeru, filozofii pak v Rabatu a ve Francii následně získal i doktorát z psychiatrie. Jeho prvním románem je Harrouda (1973), od té doby vyšly další tři desítky děl, mezi nimi i dvojromán Písečné dítě (1985) a Posvátná noc (1987). Do francouzštiny přeložil slavný marocký román Nahý chleba Muhammada Šukrího. Napsal knihu o Jeanu Genetovi a také divadelní hru Beckett a Genet, čaj v Tangeru. Co se týče ocenění, Nicolas Sarkozy jej v roce 2008 jmenoval důstojníkem řádu Čestné legie. Česky jsou k dispozici díla Tichý den v Tangeru, Posvátná noc a Tati, co je to rasismus?

 


LITERÁRNÍ CELEBRITA
Ve Francii patří k největším současným literárním osobnostem a v zahraničí zas k nejpře-kládanějším francouzským autorům. Takové je postavení prozaika Tahara Ben Jellouna, jemuž česky dosud vyšly čtyři knihy.
FOTO: HN - MARTIN SVOZÍLEK