Grafik a básník Reynek vytvořil nejlepší díla ve svém nejtemnějším období

Svůj čas dělil Bohuslav Reynek (1892-1971) rovnoměrně mezi grafiku a poezii. V obou disciplínách zanechal obdivuhodnou stopu, ke které se vracejí umělci již druhou generaci.

Letošní výročí čtyřiceti let od Reynkova úmrtí připomíná výstava Hommage À Bohuslav Reynek v Muzeu Kroměřížska, která potrvá do 28. 8. Přehlídku grafik doplňuje stejnojmenná monografie.

Také inspirace Bohuslava Reynka byla dvojího druhu: nacházel ji ve zbožnosti a hluboké lásce k rodnému statku v Petrkově na Vysočině. Petrkov byl Reynkovou velkou radostí, v koloběhu přírody spatřoval řád světa.

Byl však i příčinou jeho osamocení a ponížení, když jej "budovatelé socialismu" z rodného domu vyvlastnili, statek zpustošili a donutili jej žít v nedůstojných podmínkách.

Básník a grafik se konce mizerných socialistických let sice nedočkal, jeho přátelé na něj přesto vzpomínají jako na člověka pokorného a šťastného.

Reynek by s nimi neměnil

Například malíř Jan Zrzavý si po jedné návštěvě na odrbaném, močůvkou čpícím "státním statku", ve kterém měl sedlákův potomek vymezeno jen několik nuzných místností, zapsal: "Jaký to ubohý a hloupý život, myslí si asi většina dnešních pokrokových lidí. Nemá tušení, že pan Reynek by s nimi neměnil a že je velmi šťasten. Protože žije v Království božím, zná jeho tajemství niterného života věčného, zná jeho moudrost a spravedlnost."

Prostota a soustředění je patrná také ze známých Reynkových fotoportrétů například od dokumentaristky Dagmar Hochové: Reynek se choulí nad kovovou destičkou, do které vyrývá budoucí obraz. Kostnatý stařík s kulatými brýlemi, jehož jedinou ozdobou je bělostný, do úsměvu zahnutý knír, působí poklidně a vyrovnaně. Jen jeho ruka, pevně svírající rycí tužku, je neobvykle veliká a silná.

Silná musela být i jeho vůle a víra. Nejprve se musel prosadit proti vůli rodičů, kteří chtěli mít z jediného syna dobrého sedláka. Bohuslav si ale po krátké epizodě na C. K. Vysoké škole technické, obor zemědělství, prosadil vlastní cestu.

Ukázky tvorby Bohuslava Reyneka

Seznámil se s Josefem Florianem, pro jehož věhlasné vydavatelství ve Staré Říši překládal z francouzštiny a němčiny, také ilustroval a vydával své první básnické práce. Odtud nejspíš pramenila jeho sebedůvěra, tady dostal rozhled, ze kterého mohl později, když se ocitl téměř v dokonalé izolaci, čerpat.

Pomáhal objevovat dosud nepřeložené významné autory, tak se také setkal s francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou, se kterou se po třech letech námluv oženil. Básnířka si vymínila slib: zimní období budou trávit ve Francii, kde je zima přívětivější. V létě Petrkov, v zimě Grenoble, kde Reynek také maloval i vystavoval.

Žili tak do smrti Reynkova otce v roce 1936. Potom musel Reynek převzít zodpovědnost za statek. Během okupace se rodina se dvěma syny musela z Petrkova vystěhovat, po roce 1948 jim zase statek znárodnili. Umělec, který měl donedávna přehled o nejsoučasnějších trendech evropského umění, se najednou stal vyděděncem. Rodinu živil pasením stáda ovcí, později jako dělník na statku.

Fyzická práce proti depresi

Ztráta předválečných kontaktů, existenční problémy a nepřátelské klima socialistického státu uvrhly Reynka i jeho ženu do tvůrčí krize. Básník najednou nemohl psát, avšak fyzická práce spojená s grafikou, především s technikou suché jehly, uvolňovala tvůrčí proud.

Také Reynek patří k autorům, kteří nejlepší díla vytvořili ve svém nejtemnějším období. Vystavovat a také publikovat mohl teprve v šedesátých letech, sazba jeho poslední sbírky Odlet vlaštovek však byla na začátku normalizace rozmetána a vyšla až posmrtně.

Kroměřížská výstava ukazuje, v čem je Reynek jedinečný: znovu vrátil do hry rembrandtovský šerosvit, pokrýval celou plochu grafického listu jemnými, jehličkovými vrypy, kterými modeloval scenérii. Reynkova hluboká zbožnost našla dokonalé vyjádření v husté, jemné síti linek, které dávají grafikám nebývalou hloubku a ostrost. A především v prostých výjevech.

Hommage À Bohuslav Reynek

Muzeum Kroměřížska, do 28. srpna