Pro Francise Scotta Fitzgeralda bylo psaní povídek legrace. Nicméně nejzajímavější jsou jeho texty tehdy, když to legrace přestane být.

To ukazuje nové české vydání Povídek jazzového věku, poprvé v kompletní podobě. Pět z jedenácti krátkých próz tak mohou čeští čtenáři číst až nyní.

Úplná česká edice Povídek jazzového věku (1922) navazuje na nedávno vydaný komplet autorovy povídkové prvotiny Žabci a filozofové (1920), a to i totožnou grafickou úpravou. A tak se nabízí srovnání.

Žabci a filozofové asi neobsahují velké povídkové klenoty - ostatně šest z osmi bylo nyní přeloženo vůbec poprvé. Zároveň ale prvotina F. S. Fitzgeralda (1896-1940) působí vyrovnaněji, kompaktněji.

Povídky jazzového věku totiž vedle takových povídkových hitů, jakými jsou Diamant velký jako Ritz a Podivuhodný příběh Benjamina Buttona - obě z oddílu Fantazie - či kostýmové tragigrotesky Velbloudí zadek z oddílu Mí poslední žabci, přinášejí taktéž texty, jež prozaikovi třeba i zbyly z mladšího věku.

Jedná se tedy v pravém smyslu slova o povídkovou sbírku.

Máte novou povídku?

Tento dojem spisovatel i potvrzuje v závěrečných Dodatcích, kde ke každé povídce dodává komentář - a tyto texty dotvářejí rozpustilou atmosféru Povídek jazzového věku. Zároveň je třeba říci, že se na mysl nepříjemně vkrádá pomyšlení, že i kdyby čtenář nevěděl, které povídky česky již ve výborech vyšly a které ne, stejně by onu nově přeloženou pětici dokázal určit. Kniha totiž neobsahuje pouze oddíl Mí poslední žabci, ale též Nezařazená veledíla.

Na druhou stranu je dobré si v Dodatcích povšimnout, že všechny povídky před knižní publikací vyšly v některém časopise či deníku. Byla to tehdy totiž ještě doba, kdy po povídkách panovala poptávka - časopisy je od autorů chtěly a v periodicích je čtenáři vyhledávali a četli.

Na tom, že se situace na povídkovém trhu v následujících desetiletích výrazně proměnila, se patrně nejvýrazněji podepsalo rozšíření rozhlasu, filmu a televize. Ostatně samotný F. S. Fitzgerald skončil v závěru svého krátkého života jako nájemný scenárista v Hollywoodu.

Rychle přišel, rychle odešel

Stejně jako v Žabcích a filozofech se i v Povídkách jazzového věku americký prozaik zaobírá mladými lidmi, jejich současnou chudobou a vidinou budoucího bohatství, hledáním lásky či zamilovaností a vidinou svatebního obřadu. Při tom všem se s velkou lehkostí projevuje literární nadání F. S. Fitzgeralda, jež se sympatickým floutkovským úsměvem neváhá dávat na odiv, kupříkladu už suverénním otevřením povídky. Třeba závěrečná Jemima, děvče z hor začíná větou: "Tohle se nechce tvářit jako literatura s velkým L."

Kniha

Francis Scott Fitzgerald
Povídky jazzového věku
(Přeložili Zdeněk Beran, Lubomír Dorůžka, Miroslav Jindra, Alena Jindrová-Špilarová a Zdeněk Urbánek)
Argo, Praha 2011, 252 stran, 290 korun

Některé z Povídek jazzového věku potvrzují, že je zkrátka napsal autor zábavný a obratný. Jiné ale ukazují, že když prozaik může psát o samotném životě - když už si nemusí vymýšlet své skotácké fantazie, když už zahlédl, že literatura a život nejsou dva různé světadíly, ba naopak -, tak jsou jeho prózy ještě daleko silnější.

V závěru Sedlin štěstí tak čteme: "K těm dvěma život rychle přišel a stejně rychle od nich odešel. Nezanechal jim po sobě hořkost - jenom lítost; nikoli rozčarování - jenom bolest." Což zní mimochodem také jako velmi dobrá charakteristika života samotného F. S. Fitzgeralda a jeho manželky Zeldy.

Vůbec nejzdařilejší povídkou je pak paradoxně ta nejrozsáhlejší, téměř padesátistránkový První máj. Autor v dodatcích píše, že "zachycuje tři události", které se odehrály na jaře 1919 a které na něj "udělaly velký dojem".

A opravdu jako by v tomto textu prožitek šel před prozaikovými stylistickými a fabulačními schopnostmi, zatímco v předchozích povídkách to bylo právě opačně. Jako by literárně vítězící mladík Francis Scott Fitzgerald poprvé plně nasál zápach životní prohry. A teprve tím si vysloužil literární nesmrtelnost - především v následující novele Velký Gatsby (1925).

První máj se potom dá v rámci historie americké literatury rovněž vnímat jako předchůdce slavné povídky J. D. Salingera Den jako stvořený pro banánové rybičky.

Také povídka F. S. Fitzgeralda končí tím, že si hrdina vpálí kulku do hlavy. Tento výstřel jako by odstartoval autorovo nejsilnější období, kdy psal o životních prohrách svých postav, které na čtenáře dodnes dělají velký dojem.