Největší české talenty, které si příští rok nesmíte nechat ujít

Jan P. Muchow
hudebník a skladatel

Nejvýraznější z nastupující generace pro mě je zpěvačka Sára Vondrášková a její projekt Never Sol. Nejen, že fantasticky zpívá, ale je také výborná skladatelka. Její písně oscilují někde mezi Bat For Lashes, St. Vincent a Shirley Bassey. Prostě přesně ten druh hudby, který má v České republice na růžích ustláno, takže jsem sám zvědav, Jak moc o ní bude slyšet. Její talent si to určitě zaslouží.
A ještě, jako malý bonus, bych si velmi přál, aby se skupině Charlie Straight podařilo výrazně prorazit v zahraničí. Český obzor už dávno přerostli. Teď jde jen o to, aby dostali venku šanci. Protože to je kapela světového formátu.

Jaromír Honzák
kontrabasista a skladatel

Rozhodně je již slyšet výrazný hlas saxofonisty, skladatele a aranžéra Luboše Soukupa, absolventa Voš jazz při Konzervatoři Jaroslava Ježka, který nyní studuje v Kodani. V Praze jsme ho měli možnost nedávno slyšet v paláci Akropolis s jeho dánským kvartetem nebo v Jazz Docku s jeho českou formací Points Oktet (případně Points Quartet). Luboš je výjimečný talent a seriózní a motivovaný vrahmuzikant, jehož hlas bude stále více nepřeslechnutelný.
Mým druhým tipem je Vít Křišťan, pianista a skladatel, absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka, nyní rovněž studující v Dánsku. Jeden z muzikantů přesahující žánry a přinášející svěží hráčský i kompoziční vklad do současné hudby. V Praze jsme jej slyšeli v duu se slavným dánským basistou Bo Stiefem a průběžně můžeme slyšet jeho české trio.

Jan Burian
písničkář a publicista

Problém je v tom, že to, že je někdo výrazný talent ještě neznamená, že o něm bude slyšet. Zejména ve světě písniček to tak vůbec nefunguje, protože jsme pořád ještě pod velkým tlakem hudebního průmyslu...
Mezi písničkáři jsou tu například Martina Trchová, Jana Šteflíčková nebo pořád ještě Karolína Kamberská, mladé ženy, které mají krásné nápady a dostatek vůle a síly, aby je realizovaly. Zrovna tak například Filip Pýcha či Adam Rut. To, že se o nich širší veřejnost nedozví, není jejich vina. Kdo znal Van Gogha, když si řezal ucho, že?
Další oblast, kterou sleduji soustavněji je filmový dokument. Tam myslím, že jsou stále naší velkou naději naopak lidé, o kterých jsme již slyšeli, ale uslyšíme ještě víc – Vít Klusák, Filip Remunda, Erika Hníková a další. Jsou odvážní, nekompromisní a nadaní. Z ostatních oborů bych jmenoval ještě dvě ženy, které mne také neustále překvapují a okouzlují – režisérka a výtvarnice Maria Procházková a zpěvačka Lenka Dusilová.

Jáchym Topol
spisovatel

Nedávno vyšla v nakladatelství Za tratí knížka Nemístnosti básnířky, která je podle mě skvělá. Jmenuje se Michaela Keroušová. Píše poezii, která je pestrobarevná, kypící, cirkusácká, plná něhy a lásky, která nás obkličuje, ale nezahlcuje.

Ivan Vojnár
filmový režisér

Aramisova (Vladimír Mičúch aka Aramisova, student 3. ročník katedry režie FAMU) je mezi svými vrstevníky z oboru zcela výjimečný. Jeho tvorba je kontroverzní, nekonvenční, není kožená a netrpí českou provinčností. Jeho film Cagey Tigers byl letos vybraný do studentské soutěžní sekce Cinéfondation na festivalu v Cannes. Loni v listopadu vyhrál s filmem Nora sa mi páči cenu za nejlepší zahraniční film na mezinárodním festivalu krátkých filmů v Rio de Janeiru.
Ve svých filmech se věnuje kolektivním portrétům mladých lidí, ale zaujímá úhel pohledu člověka, který je jedním z nich. Jeho filmy jsou výjimečné svojí otevřeností, co se týká vztahů i sexuality. Stejně výjimečný je i způsob vyprávění. Přestože je fragmentární, tak drží pohromadě. Jeho tvorba v sobě má francouzský esprit, uvolněnost a lehkost, která se naprosto liší od čehokoliv, co vzniká v Česku. A možná i pro tu lehkost jsou jeho filmy pro některé mé kolegy i české publikum občas těžko přijatelné a v našem prostředí kontroverzní. Svůj filmový svět, převážně svět teenagerů, realizuje jako obrazy připomínající jakéhosi pozdního Jean-Luca Godarda, ale bez břitké intelektuální ironie, spíše jako intuitivně tekutý, nepochopitelný, ale krásný chaos.

Petr Marek
režisér, přednáší na FAMU

Jako první jména mě napadla: Olmo Omerzu, Tomasz Mielnik a Vít Zapletal, což jsou buď čerství nebo brzcí absolventi katedry režie FAMU. Všichni tři se ve svých filmech vyjadřují skutečně kinematograficky, neboť jsou mimo jiné filmově „sečtělí“ i ve sférách kinematografie, která k obecné české filmové vzdělanosti „nepatří“ (včetně větší část české filmové kritiky!). Navíc jsou nepohlceni jedním typem chápání filmu, ať už jde o žánr, styl či „světonázor“.
Olmův film Druhé dějství kombinoval na pozadí rozpadu vztahu existenciální příběh s přesnou ironií a neokatým vnitřním lyrismem. Mohli jsme jej vidět v kinech spolu s filmem Bába Zuzany Kirchnerové. Nyní dokončuje absolventský film s pracovním názvem Příliš mladá noc.
Tomasz Mielnik je autorem bakalářské sarkastické existenciální komedie Holka 180, v níž perfektně balancuje na hraně vysokého a nízkého (zápletka se točí okolo nutkání nevýrazného muže vyspat se s vysokou holkou!). Jeho silou je naprosto přesný smysl pro vnitřní humor obrazu a sebejistý autorský scénář. Nyní Tomasz píše další scénář Cesta do Říma, jehož první verze byla pro doposud tím nejvtipnějším a zároveň nejkonzistentnějším, co jsem za dobu svého působení na FAMU četl.
A Vít Zapletal se věnuje něčemu, co by se dalo hrubě nazvat „duchovním filmem“. V bressonovské tradici zkoumá vztah k ideálu (pokud se bojíme říci „k vyšší moci“) a v resnaisovské zase proměny lidského vědomí. Přestože mi jeho předškolní filmy přišly silnější než ty, které natočil na FAMU, nepochybuji o něm. Nutno dodat, že vybírat tři „nejlepší“ je průšvih. Několik dalších „studujících autorů“ by se totiž o tato místa mohlo spíš dělit než být „v závěsu“.

Jiří Strach
režisér, přednáší na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku

Mimořádný dramaturgický cit má režisér Jan Chramosta, umí potěžkat scénář. Je velmi vzdělaný, a proto míří ve svých filmech do hloubky. Mohl by to být takový Antonín Máša nastupující generace. Česká televize si jej oprávněně vybrala k natočení jedné z Čapkových detektivních povídek.
Enfant terrible je režisér Vojtěch Moravec. Typický rošťák, který bude budoucnost kořenit vtipem a ironií. Dokonale se mu povedl mystifikační „dokument“ Turbodiesel, precizně udělaný hraný film o člověku, který údajně sedm let nevylezl z auta. Napálil všechny. Moravcovou filosofií je nahovnysmus, tedy zkoumání věcí, které jsou zcela na hovno. Ten kluk má prostě smysl pro humor, i když občas dosti černý...
Byť už byla filmovou kamerou (a především divadlem) objevena, přesto je herečka Jana Pidrmanová zatím zoufale nevyužita. Kromě toho, že jí to skvěle hraje, tak je navíc krásná. Jaká vzácná kombinace v současných Čechách! Kéž ji nepohltí plytké seriály a najde odvahu počkat si na velké role, které ji prorokuji.

Helena Třeštíková
dokumentaristka

Výborný a citlivý kameraman a velmi přemýšlivý režisér je Lukáš Kokeš, student Katedry dokumentární tvorby FAMU. Každý záběr promýšlí, nenechává se svést schématy, vždy je originální. Natočil mimo jiné skvělý film 59-184-84, portrét staršího samotářského muže, který stále čeká na své štěstí a na život, který teprve začne. Společně s Klárou Tasovskou, Petrem Hátlem a Vierou Čákanyovou se podílel na připravovaném povídkovém filmu Gottland, na motivy knihy Mariusze Szczygiela.
Originální minimalista je Petr Hátle, rovněž student Katedry dokumentární tvorby FAMU. Natočil například film Advent o šestici postav hledajících své místo ve světě na počátku 21. století. Petr také připravuje velký projekt o arabských revolucích vyprávěný prostřednictvím záběrů z mobilních telefonů – skládá příběh arabského jara z jeho digitálních otisků v mediálním prostoru.
Filmy Viery Čákanyové, další ze studentů Katedry dokumentární tvorby FAMU, jsou nepřehlédnutelné jak skvěle zvolenými tématy, tak zpracováním. Viera je invenční filmařka, která vymýšlí a domýšlí situace, zároveň ctí filmovost a umí skvěle vyprávět obrazem. Natočila dokument Alda, o ženě, která se vyrovnává s Alzheimerovou chorobou, nebo film Piraňa o bulvární novinářce.
Všichni tři studenti mají dar myslet filmově, mají zajímavé nápady a dost sociální inteligence, aby uměli své projekty realizovat i ve světě méně vlídném, než je katedra dokumentu na FAMU.

Radim Procházka
filmař

Jednou bude široké publikum znát jména Lukáš Kokeš, Petr Hátle a Viera Čakányová.
Ten první teď se svojí partnerkou životní i tvůrčí (rovněž talentovanou Klárou Tasovskou) natáčí film v Podněstří, druhý dělá z domácích videí, které našel na internetu, film o arabských revolucích. Ta třetí ani nevím, co zrovna dělá. Měl bych se jí na to po Novém roce zeptat a zjistit, jestli náhodou nehledá producenta. Kdyby se ale pustili do čehokoliv, nebude to průšvih. Vědí, s jakým médiem zacházejí a k čemu ho chtějí používat. Vyjadřují se filmově a vyjadřují se k dnešnímu světu. S trochou patosu lze i říci, že ten svět chtějí svými filmy měnit. Jsou srozumitelní a přitažliví i pro zahraniční publikum. Jen musejí dostat šanci.

Zuzana Bukovinská
odborná asistentka Ateliéru filmové a televizní grafiky VŠUP

Talentovaný režisér a animátor s výrazným výtvarným projevem, který charakterizuje autorská stylizace při zachování klasických animačních postupů, je Jaromír Plachý. Jeho doménou je program Flash. Letos absolvoval Ateliér filmové a televizní grafiky na VŠUP počítačovou hrou Botanicula. Má za sebou řadu animovaných filmů a vizuálů včetně toho pro Festival animovaného filmu Anifest. Dlouhodobě spolupracuje s Jakubem Dvorským, který je autorem počítačových her Samorost a Machinárium, vytvořených ve studiu Amanita Design.
Galina Miklínová je režisérka, ilustrátorka a animátorka, autorka úspěšného večerníčku Kanafásek a dalších pěti autorských animovaných filmů. V roce 1997 absolvovala Ateliér filmové a televizní grafiky na VŠUP filmem Biograf. Věnuje se klasické kreslené animaci zaměřené na dětské diváky. Ilustrovala množství knih, včetně ilustrací a spolupráce na knize Pavla Šruta Lichožrouti, podle níž momentálně připravuje celovečerní animovaný 3D film. S Pavlem Šrutem ji pojí stejná poetika a snaha o zpracování citlivých námětů a reflexe vážných problémů s vtipem a nadhledem. Její tvorba se vyznačuje silným názorem.
Animátorkou s jasnou vizí je Lucie Štamfestová, která v roce 2003 absolvovala Ateliér filmové a televizní grafiky na VŠUP loutkovým filmem Automat, u kterého se inspirovala polským autorem literatury science fiction Stanislavem Lemem. V současné době pracuje na večerníčku pro Českou televizi s názvem Sedmives. Ilustrovala několik knih, mezi nimi třeba knížku Paní Láryfáry od Betty MacDonaldové. Její film Lednice získal hlavní cenu v soutěži NUFF Global 2007 a posbíral řadu dalších festivalových cen.
Všichni tvůrci mají jasnou vizi a jsou schopní reagovat na rychle se měnící oblast animovaného filmu, která už zdaleka není jen světem večerníčků, a na nové možnosti uplatnění, včetně počítačové animace. Zároveň jsou schopni zachovat si vlastní autorský výraz a jedinečný výtvarný projev, mají respekt k profesi a profesionálně odvedené práci.

Pavel Koutský
animátor, přednáší na Katedře animované tvorby na FAMU

Můj tip je Kristýna Dufková. Se svým filmem Usnula jsem už po právu zaznamenala řadu úspěchů a věřím, že to byl jen začátek. Má krásně osobitý filmový pohled na svět.
Z řady dalších, kteří mají našlápnuto, bych jmenoval třeba Jana Cechla nebo Jana Bubeníčka.

František Kowolowski
umělec, kurátor, pedagog

Je zvláštní, že mi vyšli samí „ryzí malíři". A všichni jsou z Ostravy.
Pavla Malinová je autorkou s nebývalou imaginací, které vše podřizuje. Médium malby posouvá do nových kontextů. Je pokračovatelkou „velkých příběhů“.
Jen málo mladých umělců je dnes schopno položit si zásadní otázky k abstraktním a absolutním hodnotám. Josef Mladějovský hledá nový geometrický jazyk, který má být nositelem pravdivého obsahu. Forma a obsah splývají v jeden konzistentní celek. Je pokračovatelem modernistického konceptu v malbě se silným duchovním poselstvím.
Temné až dekadentně laděné rezonance lidského osudu odkrývá pomocí malby Jan Výtiska. Jeho vidění lidského příběhu je ojedinělé. Autorův svět je ambivalentním výkřikem do tmy.

Kurt Gebauer
pedagog a do loňska vedoucí Ateliéru veškerého sochařství na VŠUP

Mohu se soustředit spíše na své studenty a absolventy, které znám nejlépe. Myslím, že několik jich je nadějných, i když selekce reálným životem je krutá. Na jedné straně lákadla průměrných sympozií a soutěží, obživa komercí, na druhé straně tendenční zapadnutí do žádané výstavní „meinstrímové“ nudy. A tak dva, kteří mají šanci svou pílí a originálním cítěním rozzářit hladinu vizuálního dění:
Diana Winklerová – studovala na střední škole umělecké „Holarce“ a šest let v našem Ateliéru veškerého sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2010 absolvovala výraznou diplomovou prací a získala Hlávkovu cenu. Po dobu studia a těsně po něm pracovala na řadě děl odlišného charakteru formou manipulované fotografie, plastiky, instalace, například Červenám, Sladkosti. Výsledky její tvorby jsou vždy dráždivě mimo konvenci i mimo módní proud.
Michal Kohút ještě studuje v našem ateliéru na VŠUP. Inklinuje k promyšlené zkratce formou akce zaznamenané většinou videem. Preludium – xylofon rozeznívaný kapkami tajících rampouchů, Raketový pohřeb – inscenace pohřbu raketovým způsobem, Ignition 5 – akční malba pomocí 50 maxifixů s raketovými motory. Dostal dvakrát Cenu katedry volného umění VŠUP a letos celoškolní Cenu rektora.

Lenka Lindaurová
teoretička umění, ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého

Myslím, že se bude mluvit o Adéle Babanové, která se zabývá videem, a galeristé a sběratelé se budou točit kolem fotografa Jiřího Thýna.

Pavel Mandys
redaktor iLiteratura.cz, spoluzakladatel Magnesie Litery

Sedmadvacetiletý autor Marek Šindelka začínal jako básník, poslední dobou však publikuje spíše prózu. Letos vydal sbírku povídek Zůstaňte s námi, v níž poetické vyjadřování využívá k zachycení okamžiků, které – ač zvenčí vyhlížejí všedně – jsou pro hrdiny různým způsobem podstatné. Kromě toho letos do fantaskní komiksové verze rozšířil svůj dva roky starý román Chyba. Některé jeho vrstevnice už mají v české literatuře pevné místo, Šindelku to jistě čeká také.
Mladý básník Ondřej Buddeus na sebe zatím upozorňoval jen ve výborech nebo v časopisech, letos vydal svou první sbírku nazvanou 55 007 znaků včetně mezer. Je plná vynalézavé, hravé a přitom srozumitelné experimentální poezie. Motivy ke svým básním nachází Buddeus v aktuální současnosti – internet, média i politika. Jeden z autorů okruhu kolem časopisu Psí víno umí psát zároveň rafinovaně i přístupně.

Joachim Dvořák
nakladatel, Labyrint

Považuji za zajímavý literární talent Doru Čechovou (1971). V Labyrintu připravujeme její knižní debut, sbírku jedenácti povídek Nechtěl jsem být Leninem. Texty jsou napsány suverénním a čtivým stylem, autorka míchá tichý smutek, nostalgii každodenních vztahů v současnosti, ale i humor. Povídky odkazují k „široké duši“, známé z próz klasické ruské literatury. Knihu k vydání připravila (jako editorka) Jana Šrámková, držitelka Ortenovy ceny, která svým debutem, novelou Hruškadóttir, rozčeřila českou literární hladinu před dvěma roky.
Slyšet myslím bude také o Báře Gregorové (1980), oceňované mladé překladatelce z polštiny a ruštiny, která připravuje svou druhou prózu.

Jan Vedral
dramatik, dramaturg a pedagog

Myslím, že v příštím roce uslyšíme hodně o režisérce Natálii Deákové, už proto, že po čtyřech externích režiích nastupuje jako kmenová režisérka do Českého rozhlasu a bude toho tedy stále víc, čemu v její režii budeme moci naslouchat. Natálie Deáková není debutant, má odpracováno několik sezón v divadlech, v Praze ji čekají režie na Vinohradech a ve Švandově divadle.
Věřím, že ledacos zaslechneme také o jedné z nejtalentovanějších českých (státní příslušností, národností polských) dramatiček Magdaleně Gregor Frydrychové, která dramaturguje v Klicperově divadle v Hradci Králové, ale píše soustavně a stále zajímavěji.
A doufám, že jeden z nejtalentovanějších mladých režisérů Štěpán Pácl posílí svou myšlenkovou odolnost vůči recyklaci postdramatických témat a inscenačních manýr a naváže další prací na svou myšlenkově podstatnou inscenaci Ibsenova Branda spíše než na inscenace ve velkých činoherních domech.

Petr Štědroň
umělecký šéf Divadla Reduta a šéfdramaturg Pražského divadelního festivalu německého jazyka

Jan Mikulášek, kterého považuji za vůbec nejzajímavějšího českého divadelního režiséra. Pracuje s imaginativními obrazy, přepisem skutečnosti do jakýchsi snových variant, které ale nepostrádají logiku a především je v nich vždycky pravda a cit, bývá v nich smutek a mimořádné estetické napětí. Mikulášek neustupuje divákově pohodlnosti, nutí jej přemýšlet a uznat, že svět je složitější a nepochopitelný.
Daniel Špinar pro spojení až starosvětské práce s hercem, cizelování hereckého projevu. Ve spojení s vesměs „mluvící“, příznakovou scénografií jeho inscenace na hereckém projevu stojí.
Anna Petrželková je citlivá, umí v tradičním textu rozsvítit výpověď, trápí se výkladem a hledá herecký výraz, nový horizont výkladu i v notoricky známém. Je trochu po otci, i když to asi nerada slyší.
Za jednoho z nejsilnějších českých herců považuji Martina Fingera. Nenápadný, skromný, ale naprosto koncentrovaný a přesný. Naučená slova u něj procházejí mozkem.

Nina Vangeli
kritička tanečního divadla

Choreografka a tanečnice, absolventka konzervatoře Duncan Centre Adéla Laštovková Stodolová v tomto měsíci uvedla v režijní spolupráci s tandemem SKUTR premiéru díla Muži – originální pohybové divadlo, v němž skupina civilně oblečených performerů/vlků vyje na měsíc a provádí zasvěcovací vlčí rituál. V drsném, divném, vykloubeném a vyceněném představení vystupuje i jako interpretka v roli Feny. Přirozeně nestoudná i přirozeně božská v lesklých červených šatech, většinou na čtyřech, dělá věci, které žádná tanečnice před ní nedělala. To je ale holka!
Pavel Mašek je intenzivně přítomen na nezávislé taneční scéně pěkných pár sezón. Tanečník, absolvent oboru kulturní antropologie, přispěl jako člen přední pražské taneční skupiny DOT504 k úspěchům – i zahraničním – palety představení; jmenujme Holdin' Fast, 100 Wounded Tears. V posledních dvou sezónách září s Lenkou Vágnerovou, loňskou choreografickou hvězdou nezávislé scény, v jejím Perfektním dni či společném duetu Mah Hunt. Patří k nejoblíbenějším pražským tanečníkům. Je dynamický, tanci oddaný, riskující, přímo sebevražedný. Spolehlivý, inteligentní, invenční a citlivý taneční partner, projevuje roztržitý smysl pro humor a vyznačuje se (bonus navíc) mužným zjevem.
Tanečnice a choreografka, absolventka konzervatoře Duncan Centre Jana Vrána uvádí v odérem provokativního tance již notně provoněném prostoru NoD sólové, hermeticky konceptualistické představení Sfinga. Víčka očí si chvílemi přikrývá zlatě nalakovanými nehty – jsou tak zároveň slepé i vyzařující, dlaně vysílají šifrované gestické signály. Tanečnice koketuje s hermetismem, jsme koneckonců ve Střední Evropě. K dispozici má své vlastní odhodlané a upřesněné tělo s ocelovou pološpičkou; slučuje vlastnosti kněžky i bojovníka, mísí bojovnost pohybu se secesní dekorativností. Také se zlomyslným humorem, když se zlatá čelenka kněžky stane kohoutím hřebínkem, a tak se kněžka nečekaně promění v rituálního kokrháče.

Yvona Kreuzmannová
zakladatelka a předsedkyně Tance Praha

Největší talenty nám v tanečním umění zpravidla utíkají do zahraničí, za profesionálními podmínkami. Je proto velkou výhrou pro naši zemi, že se sem vrátily a profilují se vlastní tvorbou osobnosti jako Nataša Novotná a Václav Kuneš.
Nataša má obrovské charisma a zároveň jí nechybí skromnost, má nebývalý cit pro prostor i detail. Václav se nebojí vstupovat do neznámých vod, hledat osobité vyjádření a oba jsou pilíři 420people. Tak špičkové seskupení tanečníků bychom si měli hýčkat, může nás lecčíms překvapit.

Jaromír Šofr
kameraman

Přiznám se vám ke své spokojenosti s talentem i pracovní morálkou některých mých studentů na naší katedře kamery na FAMU a ze srdce bych jim přál adekvátní uplatnění v kinematografii. Musím uvést studenty jako Vidu Gunaratnu (snědé pleti po otci, který byl před mnoha lety také naším spolužákem), Ladislava Moulise či Vojtěcha Votýpku, u kterých vidím vztah ke studiu a oboru stejný, jako býval za našich let studia. Potud jsem naplněn očekáváním jejich kariéry. Soudím ovšem podle úrovně jejich oborových cvičení. A také bohužel jsou to jen kameramani, tedy nikoliv nezávislí.

Martin Mazanec
kurátor a editor

Anna Balážová & Katarína Hládeková a Roman Štětina - osobnosti z oblasti současného vizuálního umění.
Anna Balážová s Katarínou Hládekovou se ve své tvorbě vyjadřují zejména objekty, videi, instalacemi, fotografiemi a pomalu směřují k osobité animaci pohyblivých obrazů. Roman Štětina se věnuje zvukovým instalacím a videím, současně i aktivitám pro veřejnoprávní rozhlasovou stanici ČRo3 (Radiogalerie). Volba autorské dvojice Anny Balážové s Katarínou Hládekovou a Romana Štětiny je z mé strany ovlivněna především výrazností jejich dosavadních realizací; re-edit filmu Petra Schulhoffa Vrah skrývá tvář (1966/2010), projekt Radiogalerie a výstavy realizované s Tomášem Moravcem v případě Romana Štětiny; série fotografií Jaskyňa Čistinka Háj a společná instalace v Olomouci Nejdříve velké světlo, pak ohromná rána v případě Balážové s Hládekovou.

Karel Vachek
režisér dokumentárních filmů, vedoucí Katedry dokumentární tvorby na FAMU

Dobrý král zemřel, lid je dojat a současná reklamokracie (lidé zvolení za peníze finančních feudálů – mravných zlodějů – dosazených na penězovody politických stran) chtěla být potvrzena u moci lidmi na chodnících, při smutečních slavnostech – pouze na základě společného žalu! Ó, emoce! Na nich stojí reality show, aby vše zůstalo při starém.
Zatemnělá mysl prvních pánů a prvních dam českého televizního dokumentu masíruje už léta svým skučením nad světem bolesti obyvatelstvo této země, bez použití kritického rozumu a bez hledání revoluční cesty ze systému – v čase elektronických sítí! Společnost volených zástupců skončila s internetem, lidé si mohou vládnout sami, ve volném čase, prostřednictvím referend.
Ptal se Karel Schwarzenberg: „Co říká na konci di Lampedusova románu Gepard starý kníže?“ A odpovídal si: „Revoluce jsou pro to, aby vše zůstalo při starém!“
Poslední oblastí, kde ještě nevládnou zkorumpovatelní manažeři, je školství (proto se chystá nový zákon o vysokých školách), sociální služby, včetně zdravotnictví, jsou už bezohledně vytěžovány neoliberálními byznysmeny.
Protože přijímáme na katedru „dokumentu“ FAMU pracující a myslící studenty s poctivým charakterem, mohl bych jmenovat nejméně 27 talentů s budoucností (pokud je nezahubí svět peněz), zástupně uvedu tři jména z nejmladších: slečny Apolenu Rychlíkovou a Petru Nesvačilovou a pana Martina Kohouta – nesnaží se udělat z Vánoc Velikonoce, vědí něco o vnitřním smíchu a rozumu v práci!